Paul

Jediná bytost
Jen díky tobě roztál sníh,
jen díky tobě louky rozkvetly,
jen díky tobě slunce vychází.

Dívko všech mých ročních dob
tvé nohy mě poutají k zemi,
kterou miluji.

Náš cit se směje jaru
jako tvé kráse,
jako tvé něze.

Flétna s houslemi
ten prostý nápěv unáší
dvojčata našich srdcí
i racky nad pláží.

Kdo by teď myslel na rozdílná gesta?
Ozvěna smíchu doznívá,
náš sen se uskuteční.
Budou nám patřit obzory
i dobrá země všude na zemi,
hluboký čistý prostor,
flétna s houslemi.

Co ještě říci přítelkyně má?
V rozbřesku vidím slavíka
pít rosu v zahradě.
Den se v nás probouzí,
srdcí se dotýká.

Den se v nás probouzí.
V rozbřesku pátrám po slunci,
ptáček se choulí ve větvích.
Prcháme práci za sluncem
s radostí v očích, celí okřídleni.

Umíš se vracet, přítelkyně má?
Pro nás dva teď zpívá pták,
svým letem krášlí oblohu,
oblohu, která ztemněla
hlubokou zelení.

A moře sálá
moře opouští
zemi a její temné břímě.

Hle, přelud zmizelého světa,
z něhož sis zachovala čistotu,
z něhož sis zachovala sen,

žes mě zachránila před utonutím
že světlo....... v záři slunce
opouští vítr nedohlednou zemi.


Má poslední báseň
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
o lidech uvadlých
věčným odkladem radosti.
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
kde mají lidi paláce.

Vyprávěl jsme vám o neproměnném nebi,
o moři plném lodí,
o sněhu, větru a dešti.
Vyprávěl jsme vám o neproměnném nebi,
kde mají lidi paláce.

Rozdával jsem se den co den,
svou práci i svůj klid.
Neptejte se mě na nic.
Odcházím blažený
na bránu ohně zabušit.

Srdce
Podle jejího zpěvu je srdce,
dokáže roztát sníh,
živitelka ptáků.


Model
Tolik světel,
tolik rukou a tolik tváří,
Dny mezi nocemi.
Jako nebe mezi křídly.
Ptáci!
Osud!
To všechno našel jediný člověk
Vstup!
Na scéně obzory.
Cestička.
Pád světla z vyhaslého domu,
Poušť,
Hvězda světla pro pár dalších dní.

Krásný
Krásný se štěstím,
ošklivý s neštěstím,
vidět ho mohou slepí.

Velké světlo
Pojď, stoupej. Brzy tě ta nejlehčí pera, ti potápěči vzduchu, budou držet pod krkem. Země nese jen to potřebné, tvé zvláště pěkné ptáky a úsměv. Místa tvého smutku kryje krajina stejně jako stín lásku. Chvátej, utíkej. Tvé tělo je rychlejší než tvé myšlenky, ale nic, slyšíš? Nic tě nepředhoní.

Jediněčná
V jejím těle odpočívala
Malá sněhová koule barvy zřítelnice
Na ramenou ji naskočila
Skvrna mlčení, skvrna růže
Ukrývající svatozář
Její ruce a zpívající pružná klenba
Drtily světlo

Zpívala dlouhé minuty aniž usnula.

Básně
Srdce na stromě, jen ho utrhnout,
úsměv a smích, jemný smích zpoza zmyslu.
Poražený, vítězný a čistý jak anděl,
vysoko, se stromy letí k nebi.

V dálce naříká kráska, toužící po boji,
ale nemůže už, pod kopcem se chystá spát.
Ať už je nebe smutné či průzračné,
nelze ji vidět a pak nemilovat.

Dny jako prsty zaťaté v pěst.
Uschlé květy, ztracená zrna.
Letní vedro čeká na velké jinovatky.

Okem ubohého mrtvého, malovat porcelány.
Hudba, nahé bílé ruce
větry a ptáci se spojují – nebe se mění.

Mimo jiné

Ve stínu stromů
Jako v čase zázraků,

Mezi lidmi
Jako nejkrásnější žena,

Bez lítosti, bez studu
Opustil jsem svět

- Co jste viděli?
-Mladou ženu, velkou a krásnou,
V hluboce vystřižených černých šatech.


Nahota pravdy

„Vím to jistě.“

Beznaděj nemá křídla
Ani láska,
Nemají tváře,
Nemluví,
Nehýbám se,
Nedívám se na ně,
Nemluvím k nim,
Stejně však živý jako má láska, jak má beznaděj.

Noc
Polaskej obzor noci, hledej srdce černého gagátu, opět svým tělem kryjící svítání. Dal by tvým očím nevinné myšlenky, plameny, křídla a zeleň, které nevynalezlo ani slunce.

To co ti chybí, není noc, ale její síla.

Zrcadlo chvíle
Odhání den,
Předvádí lidem výmluvné obrazy jejich vnějšího zdání,
Bere jim možnost rozptýlení
Je tvrdé jako kámen,
Beztvarý kámen,
Kámen pohybu a pohledu,
Jehož třpyt odhalil faleš všech masek a brnění.
To, co je v ruce, odmítá mít její tvar,
Co bylo pochopeno, už není.
Pták splynul s větrem,
Nebe se svou pravdou
A člověk se svým bytím.

Krásná a stále stejná
Tvář v konci dne
Kolébka v mrtvých listech dne
Kytice nahého deště
Každé ze sluncí ukryté
Každý z pramenů na dně vody
Každé ze sluncí ukryté
Každý z pramenů na dně vody
Každé zrcadlo zrcadel rozbité
Tvář na váhách ticha
Oblázek mezi oblázky
Náboje v pracích posledních záblesků dne
Tvář podobná všem zapomenutým tvářím.

Liják
Krásnou bez pevné země
Bez parketu bez střevíců bez rób
Vedu tě nikam

Ztracená zahrada
Tato zahrada vedla do moře
Jako výstřih karafiátu
Bylo to jako když teče voda
A v tom si člověk představoval les

Její srdce sálalo mořský vzduch
Klidnými záhony
Její květy stoupaly krokem listů
Ke kořenům něžného dne

Tato zahrada vedla k zemi
Její něžnosti vážily tak málo
Že cestičky jimi zářily
Samozřejmě a stále

Škála budoucích plánů
Nabízela se k vidění
A slunce v barvě dubna
Živilo toto rostlinné nebe.


Nejsem sám

Plná
Lehkých plodů na rtech
Ozdobná
Tisíci druhy květů
Slaná
V náručí slunce
Šťastná
Z jediného důvěrně známého ptáka
Nadšená
Z jediné kapky deště
Krásnější
Než jitřní nebe
Věrná

Hovořím o zahradě
Sním

Ale miluji opravdově

Smrt
Smrt přišla docela sama, odešla sama
a ten, kdo miloval život, zůstal také sám.

Na dně srdce
Na dně srdce, na dně našeho srdce pokračuje jeden krásný den, krásné světlo tvých očí. Pole, léta, lesy, řeka. Řeka oživující vzhled kopců. Naše láska je láskou života, pohrdáním smrtí. Je rozporným světlem, trpícím, věčným plamenem. Na dně našeho srdce překračují tvé oči všechna nebe i jejich noční srdce. Šípy radosti, zabíjející čas, zabíjejí naději a lítost, zabíjejí nepřítomnost.
Život, jen život, lidská podoba kolem tvých jasných očí.


„Květ budoucího ovoce rozsvěcuje mou zahradu, stromy okrasné a stromy ovocné. A já pracuji a já jsem sám ve své zahradě. A slunce temným ohněm pálí mé ruce.“


Následky snů
Hrad obstupoval město. Dole se lidé měli rádi. Vzhledem k nezbytné zášti měli vždy při sobě meč.
Život, děd, otec a syn, tři muži, zřejmě, určitě, jistě. Stíny bez stínů. Slunce započalo svou procházku na náměstí. Rostliny a další věrní doprovázeli jeho zpěv.
Mraky na hlavě a nohy v prachu. Vyroste?
My, my jsme byli ve stínu andělů, stará lásko....

Promluva
Jsem jednoduše krásná a to je štěstí
Kloužu po střeše větrů
Kloužu po střeše moří
Jsem už sentimentálni
Neznám už šoféra
Nepohnu už hedvábím zrcadel
Jsem nemocná květina a oblázky
Miluji to nejvíc nepochopitelné
Miluji tu nejvíc nahou s úskoky ptáka
Jsem stará, ale tady jsme krásná
A stín sestupující z hlubokých oken
Šetří každý večer černé srdce mých očí.

Řeka
Řeka, kterou mám pod jazykem
Voda kterou si neumím představit, má malá loď.
A spuštěné rolety, mluvme.

Mimo
Chvějící se slunce
Prázdné znamení a znamení vějíři orloje
Hladké pohlazení nebeské ruky
Ptákům pootevírajícím knihu slepců.
A jedním křídlem za druhým mezi touto a další hodinou.
Kreslí obzor v němž se točí stíny.
Ohraničující svět když mám sklopené oči.

Rovnost pohlaví
Tvoje oči vrátily se z libovolné země
Kde nikdo nikdy nepoznal co je to pohledět
Do očí kráse a na kamenný svět
Na vodní tříšť na perly žhoucí temně.

Na stopu nahého kamení a bez kostry má socho
Lesknoucí se slunce nahradí ti zrcadlo
A jestli se ti zdá že večer zapadlo
Tak proto že máš hlavu zavřenou socho

Povalená láskou a mou divošskou lstí
Jen mou ztuhlou touhou podepřít se nech.
Zmocním se tě bez boje má představo
Zkušená a přece spoutaná v mých slabých okovech.

Konec okolností
Kytice celá už rozpadlá spaluje kohouty vln
A všechna pera neřesti
Září v noci a v moři oblohy
Až za obzorem, až za zeměpásem
Poprvé trosečníci dělají to, co jim nepomáhá
Všechno spolu souvisí, nic není samo o sobě.


"Vrátit se do města sametů a porcelánů, v němž okna budou vázami, ve kterých květiny, poté, co opustí zemi, ukáží světlo takové, jaké je.
Vidět ticho, políbit ho na rty a střechy města budou krásnými melancholickými ptáky s vyzáblými křídly.
Milovat už jenom jemnost a nepohyblivost se sádrovým okem, s perleťovým čelem, s nepřítomným pohlede, s živou tváří, s rukama, které aniž zavřené, drží vše na svých vahách, nejspravedlivější na světě, neměnné, vždy přesné.
Lidské srdce se už nebude červenat, neztratí se, vrátí se zpátky ze sebe sama, z celé věčnosti."

Není to první kámen domu, o němž si snila. První prach přece nepadl na paláce, které jsme podepírali. Byla v nich dvojitá okna pro nás dva, věčná světla a mohutné noci, sentimentální.

Vroucí vzpomínka
Kdosi se tam velmi smutně zasmál
Zastavily se kyvadlové hodiny
jakési divoké zvíře bránilo svá mláďata.
Tajemná zasmání v agónii
Tolik nahoty zesměšňující svou bledost
Zesměšňující
Čestné oči majáků trosečníků

Křehká a bolestná a na rameni poznačená
Pěti prsty které ji měly.

Pláž
Všichni si dlužily něžnou nahotu
Nebe vody vzduchu a písku
Všichni zapomínaly na svůj vzhled
a že si slíbili vidět jen sami sebe.

Nespavost
Pomalu jsem ustupoval. Stal jsem se nečinným, neproduktivním, stal jsem se nehmotným, neviditelným, nepochopitelným. Ještě tuto noc na mě padalo slabé světlo, pak už to byl hrob, vyzdobený kořeny a lesknoucí se kostmi. Nikdo to netušil, nikdo tam za mnou nešel.

Oči
Mé oči, ty trpělivé věci, byly pořád otevřené směrem k mořím, v nichž jsem se topil. Konečně bílá pěna doplavala k prchajícímu černému bodu.
Všechno bylo smazáno.


Celý život
Na počátku mých sil se má paměť
Třpytí celou svou vahou na trávě dětství
Pustá tráva tráva azurová bez lidského kroku
V níž dny bez dnů neponechaly noc.

Rozhraní
Náhlý korál zuřivosti z čekání
Lesy jsou v kleci a rosa je vypitá
Zášť zapomenu opojen budu čímsi jiným
Ale jaký je to život ruce v pěst z odloučení.


Sama
Všechno se rozhodne říká když se budí
Protože spánek mi dopřál přemýšlení
A má paměť je šťavnatým ovocem
Šťavnatějším než nové slunce
Sladce svítící na moji teplou postel

Paměť a trochu prázdna i kousek ticha
Krásné prázdno v němž legií je smrt
Srdce kousíčkem a čas rozptýlením
černé ticho vším co si protiřečí.

Budí se a její oči už nejsou
Dalekými ostrovy na obzoru těla
Jde se tam zpívá se tam směje se tam
Den dává roubík tichu

Svítání
Slunce plynoucí nad světem
Jsem si tím jist jako tebou
Slunce přivádí zemi na svět

Úsměv nad nocemi
Na nahé tváři
Spící ženy snící o svítání

Velké tajemství radosti
Toto podivné klání mlh
Které nám odnímá nebe a zemi

Ale které nás nechává jednoho druhému
Navždycky jednoho druhému v skutcích
Ty koho dobývám ze zapomnění

Ty kterou jsem chtěl mít šťastnou


Dát život
Byli takoví co žili v noci
Snící o hladícím nebi
Byli takoví co milovali les
A kteří věřili v hořící les
Vůně květin je už z dálky opájela
Kryla je nahota jejich touhy

Ve svém srdci spojovaly odměřený dech
S nicotou ctižádosti přirozeného žití
Rostoucího v létě jako ještě lepší léto

Spojovali ve svém srdci naději přicházejícího času
Z dálky už zdravícího jiný čas
S láskami houževnatějšími než prázdno

Docela malý kousek spánku
Navracel je budoucímu slunci
Trvali, věděly, že život nepřestává

A jejich temná přání plodila světlo



Má lásko tak lehká
Nabíráš tíhu utrpení!


Má mrtvá žijící
V mém smutku se nic nehýbá
Čekám a nikdo nepřijde
Ve dne ani v noci
Nikdy už nebudu tím kým jsem byl

Mé oči odešly od tvých očí
Ztrácejí svou sebedůvěru ztrácejí své světlo
Má ústa odešla od radosti
A od smyslu lásky a od smyslu života
Mé ruce odešly od tvých rukou
Mé ruce umožňují všemu unikat
Mé nohy odešly od tvých
Nepůjdou kupředu není už cest
Nepocítí už mou tíhu ani odpočinutí

Bylo mi dáno vidět můj život končit
S tvým
Můj život ve tvé moci
O níž jsem si myslel že je nekonečná

A budoucnost má jediná naděje je můj hrob
podobný tvém obklopen lhostejným světem

Byl jsem ti tak blízký, že je mi s jinými zima



Fénix
Jsem na tvé cestě posledním
Posledním jarem posledním sněhem
Posledním bojem proti smrti

A jako nikdy vysoko jsme i nízko

Od všeho něco je v naší hranici
Jabloně i úponky sosen
Také však květiny silnější vody

Bláto a rosa

Plamen pod nohama plamen nás věnčí
U našich nohou odlétají
Hmyz ptáci a lidé

Ti kteří letí chtějí usednout

Nebe je jasné země tmavá
Dým stoupá k nebi
Nebe ztratilo všechny své ohně

Plamen však zůstal na zemi

Plamen je mračnem srdce
A větvemi krve
Zpívá naši píseň

A rozhání mlhy naší zimy

Noční a v hrůze plál smutek
popela kvetoucího v radosti a kráse
Pořád točím záda k západu slunce

Všechno má barvu červánků

Věrný
Náš domov je teď tichá víska
Tam dlouhá a tvrdá cesta táhne se
V místa, kde krev a slza tryská
My čistí jsme
Noci jsou poklidné, vlahé
a celou bytostí
Milenkám věrni jsme věrností
Nejvzácnější : nadějí v život

Abych tu žil
Oheň jsem rozdělal, když blankyt mě opustil
Oheň, aby mi mohl být přítelem
Oheň, aby mne uvedl do zimní noci
Oheň, abych líp žil

Dal jsem mu, co mi dal den
Lesy, keře, obilní lány, vinice
Hnízda i s ptáky, domyi s klíči,
Brouky, květiny, slavnosti, kožešiny
Žil jsem jen v praskotu plamenů
Jenom ve vůni jejich žáru
Byl jsem jak loď jež se potápí
v zavřené vodě
A jako mrtvému patřil mi jediný živel

Koupající se od úsvitu do šera
Téhož dne odpoledne. Lehce se pohnula, i písek a moře se lehce hýbají.
Obdivujeme se řádu věcí, řádu kamenů, řádu světla, řádu času. Co však se stínem jenž mizí, a co s tím bolestným živlem jenž mizí.
Navečer vznešenost nedílně patří tomuto nebi. Vše se tu choulí do ohně, který dohasíná.
Navečer moře už pozbylo světel a ty jako v pradávných dobách bys mohla v moři spát.

Svítá
Spát, s lunou v jednom a se sluncem v druhém oku. S láskou v ústech s krásným ptákem ve vlasech. Vyšňořená jak pole, lesy, silnice a moře. Krásná a vyšňořená jak cesta kolem světa. Jen prchej krajinou. Mezi větvemi kouře a všemi plody větru.
Kamenné nohy v punčochách z písku. Uchopená v pase a za všechny vlnivé údy.
A s výrazem starosti ve změněné tváři.

Milenka
Zpříma stojí mi na víčkách
a vlasy má smíšený s mými
Má tvar mých rukou
Má barvu mých očí
Do mého stínu se propadá
Jako do nebe kámen
Oči má stále dokořán
A nedá mi chvíli spát
Když v plném světle sní
Mizejí všechna slunce
A směju se, propukám v pláč
Mluvím a nevím proč a nač

Pronásledování
Pronásledován temnými sály
V růžovém nebo modrém zámku
Noc třpytivá uprostřed sloupů
Noc zářivá uprostřed zlatých lamp
Vše dovoleno je v noci
Budu ten kdo zabíjí
Nebo ten kdo je zabit?


Slovo o lásce
Naše mlčení umlčí bouři
Umoudří hlubinné listí.
Mám v rukou dvě opuštěné ruce
Ta loď se navždy topila do mlhy
Kdo čas od času říká nenávist
Krok za krokem říká láska
S očima živýma svrchovaná a nevinná se smála
S lehkými prsy všemu se smála
A moře rozválo písek jejího trůnu