Leonard

Nemusíš mě milovat
Nemusíš mě milovat
jen proto
že jsi součtem žen
které jsem kdy chtěl
Narodil jsem se abych ti byl v patách
Noc co noc
i když jsem jen množinou mužů kteří tě milují

Potkávám tě u stolu
Držím tvou zaťatou ruku
ve velebném taxíku
Probouzím se sám
s rukou na tvé nepřítomnosti
v hotelu Odříkaní

Všechny tyto písně jsem napsal pro tebe
Zapálil jsem červenou a černou svíci
ve tvaru muže a ženy
Spojil jsem kouř
dvou pyramid santalového dřeva

Modlil jsem se za tebe
Modlil jsem se abys mne milovala
Modlil jsem se abys mne nemilovala

Prosby
Slepý tě miluje svýma očima, hluchý svou hudbou
Nemocnice, bitevní pole, mučírna ti slouží s nesčetnými prosbami. Za této zcela obyčejné noci, tak snesitelné, tak hojné na vážné kratochvíle, dotkni se tohoto bezcenného inkoustu, tohoto hanebného díla.
Pronikni mnou z velikých výšin tvé krásy.

Na krku jsem nosil medailon
Na krku jsem nosil medailon
s Pannou Marií
Vždycky jsem byl otrok
Zahrávej si se mnou napořád
Paní světa
Drž mě pevně
Drž mě v kuchyni
Drž mě daleko od politiky



„ Kdo mohl předvídat,
že srdce stárne
tím jak se jiných
srdcí dotýká.“


Vítej v těchto verších
Vítej v těchto verších
Vede se tady války
ale já se postarám o tvoje pohodlí
Nevšímej si mých řečí
jsem jenom nervózní
Copak jsem se s tebou nemiloval
když jsme studovali nauky Východu
Ano dům vypadá jinak
vesnici brzo zaberou
Odstěhoval jsem všechno
co by mohlo sloužit nepříteli
Jsme sami
dokud se časy nezmění
a ti kteří byly zrazeni
se navrátí jako poutníci do této chvíle
v níž jsme se nepoddali
a nenazvou tu tmu poezií.



„ Udržuj ten oheň.
Udržuj ten oheň.
Tvé tělo je svaté.
Nevěř v pravdu.
Pravda je tak nepatrná
ve srovnání s tím
vším, co musíš udělat.“

Nemohu uvěřit
Nemohu uvěřit
tomu co se říká
že jsi nenabídl přístřeší ubohému
že jsi neposkytl
oporu slabému
Je to pravda
Je to pravda
že jsi neposkytl přístřeší ubohému
a je pravda
že sis v hloubi srdce
myslel že jsi lepší?
Jak teď můžeš odčinit
jak můžeš odčinit
ten zločin proti lásce?
Musíš
nám dát své požehnání
Musíš nám dát svou sílu.




„ Jsem anděl pomsty.
To květiny a hory
mléčná odpoledne dětství
všechno to nevinné a opuštěné
mne jmenovalo
andělem pomsty“


Nechával jsem tvé myšlenky
Nechával jsem tvé myšlenky, aby do mne vstupovaly
z osamění
Byl jsem dům pro tvé představy
ale znovu už nedokážu
Nechoď po svém stínu
Nešlap na své koště
Chci udržovat tvůj stín v čistotě


Láska je oheň
Láska je oheň
Spálí každého
Zohyzdí každého
Je to způsob jak se svět omlouvá
za svou šerednost.


Zde jsou dvě kostky mýdla
Zde jsou dvě kostky mýdla,
vůně mandlí,
jedna pro tebe a jedna pro mě.
Přichystej koupel,
jeden druhého budeme omývat.

Jsem bez peněz.
Zabil jsem drogistu.
A zde je miska s olejem,
tak jako v Bibli.
Ulehni do mých paží,
učiním tvé tělo lesklým.

Jsem bez peněz.
Zabil jsem voňavkáře.

Pohlédni oknem
na obchody a na lidi.
Řekni, po čem toužíš,
do hodiny to budeš mít.

Jsem bez peněz.
Jsem bez peněz.


„ Učiň mé tělo
ambrovým jablíčkem pro červy
a mé duši
dej vůni hřebíčku.
Po zkaženém sabatu
kéž nezůstane pach.
Ochraň má ústa
od falešné řeči.
Provázej svého kněze
od hrobu k vinici.
Ulož ho nízko
kde vzduch je sladký.“


Když se tahle Američanka
Když se tahle Američanka
s rozžhavenými stehny v přiléhavých kalhotách
přežene kolem mého stolku.
Jako nelítostný mongolský kmen,
město je vypleněno
a křehké staleté budovy
šplíchají do ulice
a já mám vypálené oči
za ty čínské dívky z výšivek, dnes už staré
a tak nepatrné mezi řídkými borovicemi
na těch nesmírných krajinách,
že odvrátíte-li hlavu
ztratí se na celé hodiny.


Dopis
Jak si vyvraždila svou rodinu
mne vůbec neleká
když tvá ústa putují po mém těle

A přitom znám tvé sny
o městech v rozvalinách a pádících koních
o slunci jež se příliš přibližuje
o nikdy nekončící noci


ale vůbec mne to neleká
když ležím vedle tvého těla

Vím že venku zuří válka
že ty vydáváš rozkazy
že někdo rdousí děti a stíná vojevůdce

Ale krev mne vůbec neleká
když neposkvrní tvé tělo

Chuť krve na tvém jazyku
mne neděsí
když ti nořím ruce do vlasů

Nemysli si že nevím
co se stane
až budou vojáci pobiti
a běhny vyhlazeny mečem

A tohle píšu jen abych tě oloupil
až jednoho dne moje hlava
bude viset a krvácet s ostatními vojevůdci
na bráně tvého domu

pochopíš že jsem to všechno věděl
a vůbec mne to nelekalo.


Dar
Ticho říkáš mi
je míru duše blíž než básně
kdybych ti ale darem
ticho přinesl
(protože já ticho znám)
řekla bys
Tohle není ticho
jen zase jiná báseň
a vrátila bys mi je zpátky.


Tak dlouho
Tak dlouho
neslyšel žádnou hudbu
neviděl žádnou krajinu
Zabil tři lidi
v temnotě své chtivosti
Déšť mu nebyl ku pomoci

Jděte dál
co vám nabízím není žádná vize
je to jeho pravda.


Angelika
Angelika stojí u moře
Cokoli co říkám je příliš
hulvátské pro její rozpoložení
Budu muset přijít znovu
za milión let
se skalpelem svého
bývalého života
v ruce

Vrátila se na pláž hledat klíč od pokoje, který tu prý asi upustila. Běžel jsem jí říct, že dveře jsou otevřené. Zastavil jsem se na rozhraní písku. Slunce zapadalo. Lhala o tom klíči, aby mohla vypadnout od rodiny. Stála před sluncem. Proměnila se v ryzí pozornost.
Mé srdce potřísnil toužebný neklid. Poklekl jsem, vzpomínaje na opeřenou helmici i štít, a na to,jak jsem zradil své poslání lpěním na slávě udělených poct a vyčerpal svou sílu chvástáním a chtíčem, když jsem se schovával za umělcovo alibi.


Proto píšu
Proto píšu
abych udělal něco
tak krásným jako jsi ty
Když jsem s tebou
chci být takovým hrdinou
jakým jsem chtěl být
když mi bylo sedm
dokonalým chlápkem
Zabijákem


Padá sníh
Padá sníh.
V mém pokoji je nahá dívka.
Prohlíží si vínový koberec.
Je jí osmnáct.
Má rovné vlasy.
Nemluví žádným montrealským jazykem.
Nemá chuť se posadit.
Nenaskakuje jí husí kůže.
Slyšíme bouřku.
Zapaluje si cigaretu
od plynového sporáku.
Odhazuje dozadu své dlouhé vlasy.


Je to jen město, miláčku
Je to jen město, miláčku,
kterému každý říká New York.
Nemohu se vzdálit
od míst, kde se setkáváme.
Nedokážu si tě spojit s ničím jiným
než sám se sebou.
Polovina přístavu krvácí.
Vzdal bych se všeho pro tvou lásku
a nevím ani, co obnáší,
ale jediný pohled do ní
mne ochromuje jako nějaké kázání.
Pokud se připravujeme na jinou lásku,
jaká bude?
Začínám tušit,
v čem jsem se stal odborníkem.
Polovina přístavu krvácí,
ta polovina, do kterého chodíváme spát.


Potkal jsem tě
Potkal jsem tě
vzápětí po tom co smrt
doopravdy zesládla
byla jsi tu
čtyřiadvacetiletá
Johanka z Arku
Následoval jsem tě
celým svým uměním
vším co mám
Ty víš že jsem bůh
který potřebuje tvé tělo
který potřebuje tvé tělo
aby mohl zpívat o kráse
tak jako nikdo
nikdy předtím
jsi moje
jsi jedna z mých posledních žen.



„ Před nimi jsi byl zuřivý
jako sny jejich dávného Boha.
Smetl jsi jeho tělo
jako desky zákona.
Vyhnal jsi je z chrámových lavic.
Tvůj bič na jejich bedrech
byl počátek trampot.
Tvé trny v jejich srdcích
byly koncem lásky.

Navrať se do našich knih.
Ozdob Zákon lidským výkladem.
Nevzývej okázalou smrt.
Tolik zbývá k vysvětlení –
zázraky zatemnily tvou krásu....“


Zpívá tak líbezně
Zpívá tak líbezně
pražádná touha není
v jejím hlase
Zpívá si pro sebe
říká nám všem
že jsme nebyli vyvoleni.


Hrozba
Toto je hrozba
víš co je hrozba
nemám soukromí
spácháš
sebevraždu
nebo skončíš
jako já


Dali pod zámek muže
Dali pod zámek muže
který chtěl ovládnout svět
Hlupáci.
Dali pod zámek toho
nepravého.


Tuto píseň tvořím pro tebe
Tuto píseň tvořím pro tebe
Pane světa
který máš všechno
na světě –
kromě této písně.



Je dobré posedět s lidmi
Je dobré posedět s lidmi –
Kteří jsou vzhůru dlouho do noci
Spláchnout tvé jiné domovy
a jiná jídla co jsi nechala na talíři
jedině káva a pianistova cigareta
a písnička Tima Hardina
a ta píseň v tvé hlavě
tě vždycky přiměje zůstat.


Je tu kulka, ale není tu smrt
Je tu mžení, ale není smrt.
Je tu objetí, ale není tu smrt.
Je tu západ slunce, ale není tu smrt.
Je tu hnití a nenávist a ctižádost, ale není tu smrt. V této knize není smrt, a proto je to lež.


„Když vítr a jestřáb se potkají,
co jim pak zůstane?
Tak ty a já se potkáme, odvrátíme
se, usneme“

„Jak mlha zanechá jizvu v pahorku
temném zeleném,
tak moje tělo nezanechá jizvu
na těle tvém“
„Jak mnohé noci vydrží bez měsíce a hvězd
tak i my musíme
vydržet své odloučení snést.“


Smrt muže, který patřil jedné ženě
Muž, co ho chtěla odjakživ.
se houpal na niti.
„Já neznala, jak moc tě chci“
mu přišla sděliti.
On svaly měl jak Herkules
však formu ubohou
„Ach, drahý, pozdě přišla jsem“
mu štkala u nohou.
„U mužů příštích neuzřím
takovou tvář jak tvoji.
Takových paží neshledám už
v lásce ani v boji.
A jak vše na něm ctnostné
již do pekel bere zvrat,
na sebe vzala vše, co zbylo
z milencových ztrát.

Teď pán téhleté krajiny
si stoupl ve vší kráse
s vrabcem svatého Františka,
kterému kázat má se.

Ona jen kývla na stráže
zbožného jeho chvění.
„Mezi nohama“ řekla:“tě
naučím osamění.“


On nabídl jí orgie
v pokoji zrcadel
bezpečí slíbil za to,
co z jejího lůna chtěl
Své tělo na hrot přitiskla
Železné ostré lžíce
rituál krve zhatila
ti cesty do Měsíce.

Vzala mu jeho mysli slavnou
Orientální tresť,
alibi srdce temnoty,
za nímž jen mamon jest.
Vzala jeho blond madonu
a víno klášterní.
„Zabavím všechno, co je tu,
i prostor duševní.

On zkusil postoj zaujmout
tam dole u trati.
Ona prý: „Touhy um je pryč
a už se nevrátí.“
Vzala mu senát hospodský
krok, čapku do čela
způsoby ženské, selský knír
mu smíchem haněla.

Když jsem jej viděl naposled
to dychtil, tuze chtěl
naučit se, jak ženou být,
zatím však neuspěl.
Když jsem ji viděl naposled
se synkem bydlela,
co v její duši vložil klid
a radost do těla.

A tak ta láska skončila,
však všichni tušili,
že nechá nás to prázdnými,
dojme jen na chvíli.
Je to jak cesty ke hvězdám
jak výlet na Měsíc.
Když zajdete tak daleko, nechcete pak už nic.


Smrt muže, který patřil jedné ženě
Miláčku, bojím se že musíme dojít ke konci lásky.
nebo
Miláčku, bojím se, že budeme muset dojít ke konci lásky.


Žena jiného muže
Nyní v podobě ženy jiného muže.
Sedí u našeho stolu.
Drží svůj šálek v ranním světle.
Říká: Do života Ti vpletu tu,
které se nedokážeš přiblížit,
aby sis vytříbil svou lásku ke mně
Teď pohleď na mou krásu.

Takže teď ke mně přicházíš
v podobě té, které se nedokážu přiblížit
znaven tvým příkrovem světla
a tvým zahaleným památníkem u jezera.

Zjevuješ se mi ve spoustě lidí
jako měsíc skrze jizvy mraků
ale mezi námi kráčí Ocelová stráž



Takže ty teď ke mně přicházíš v podobě té, které se nedokážu přiblížit. Bereš na sebe příkrov těla. Sedíš u našeho stolu. Držíš šálek v ranním světle. Ona ti nevinně slouží. Uprostřed závisti mi říkáš: Teď pohleď na mou krásu. Jsem stále dokonalá. Nemůžeš se mne dotknout. Jsem ti tak vzdálená,jak jsem byla dřív.
Ach, lásko, bylas mi tak dlouho vzdálená, když jsem oškrabával boky své staré vize, abych našel zbytky tvé přítomnosti.
Tu v podobě dívky se závojem
tu ve zmatku mého srdce
Mezi námi kráčí Ocelová stráž
S tvým svetrem a tvou krásou a tvou cigaretou a tvými plány na dopoledne.



Kdyby se tak Iris
na mě usmála
z velikých výšin své krásy...