Guillame

Sklizeň
Vtrhli jsme sem s hroznou touhou sklízet
Krásko už se chvěje tvoje zahrada.
Kolik růží lásky každé léto marně
Umře opadá?

Stonky ohne síla vzdemutého větru
Plátky růže spadnou na cestu
Utrhni je Aspoň ve snu mohli
Zdobit nevěstu!

Dej je do vázy a zamkni dobře na klíč
Vysíleni z láskyplných dní
Budem pozorovat jejich vonnou trýzeň
Milostné chroptění

Celá zahrada už odkvetla ty sobče
Motýli dne prchli bůhví kam
Příště přiletí sem leda noční můry
K nočním květinám

A květiny zajdou v osamělých vázách
Bolestí se svírá zahrada
Aspoň plač... Vždyť každá růže volá:
Láska uvadá!

Sbohem
Dnes naposled Ti trhám vřes
S Tebou se na světě nesetkám
Loučením voní nám ten vřes
Je podzim
Sbohem
Vím však dnes
Budu Tě čekat dál zde i tam


Podzim
Pomalu ztrácí se kulhavý venkovánek
I s hovádkem do mlhy která studí
Skrývajíc vesnice stydlivé jako vánek

Jak tak jdou tryskne mu píseň z hrudi
O nevěře jíž kdosi vinen byl
O snubním prstenu co nosí někdo jiný

Podzime, podzime pročs léto zahubil
V mlze se rozpíjí dva kdysi živé stíny.


Lorelaj
Čarodějka zlatovlasá v Bacharachu žila
Ta hodně mužů láskou zahubila

Biskup ji za to pohnal před hrdelní soud
Pro její krásu musel ji však všecko prominout

Ó krásná Lorelaj tvé oči to jsou drahokamy
Kdo učil tě tvá kouzla která učarovala mi

Život mě omrzel a v očích mám jen prokletí
Kdo do nich pohlédl ten umřel vzápětí

Mé oči nejsou drahokamy ale plameny
Hoďte mě do ohně Chci umřít věřte mi

Ó krásná Lorelaj já hořím sám v těch plamenech
Ať jiní soudí tě Ty uhořet mne nech

Nežertujte a modlete se za mě k bohu
Chci umřít biskupe Rekněte že mohu

Můj milý odešel nevrací se zpět
Nechte mě umřít Neteší mne svět

Srdce mě bolí musím umřít za vinu
Až uvidím své oči sama zahynu


Od toho dne kdy miláček mi zmizel z očí
Srdce mě bolí div se nerozskočí

Na rozkaz biskupa tři rytíři se sjeli
Odveďte tuhle šílenou do klášterné cely

Jdi Loro bláznívá s očima které planou
Oblékneš černý šat a budeš svatou pannou

Odešla s rytíři leč brzy po odjezdu
Lorelaj prosila oči jak dvojí hvězdu

Rytíři nechte mě z té strmé skály podívat
chci ještě naposled vidět svůj krásný hrad

Chci vidět svoji tvář ve vodě naposled
Pak do kláštera s vámi půjdu hned

A vítr na hoře jí vlasy rozevlál
Rytíři volali Lorelaj nechoď dál

Po Rýnu pluje člun a kdosi hledí zdola
Je to můj miláček už slyším jak mě volá

Mé srdce taje ach vrací se můj milý daleký
A vykročí mu vstříc a padá do řeky

Pohlédla na vodu a to byl konec její
Spatřila oči své
Oči jež zabíjejí

Cikánka
Cikánka znala dopředu
Co nás dva čeká v příštích nocích
Sbohem co víc chtít po prorocích
Naděje tryskla z pohledu

Láska se těžce potácí
Tak jak my chceme tančí vstoje
Modrý pták ztratil peří svoje
A svoje Ave žebráci

Sebe tím zatratíme Hleď
Leč láska naše uhranutí
Nás ruku v ruce myslet nutí
Na cikánčinu předpověď

Klotylda
Je orlíček a sasanka
Vykvetli v sadě vstříc tvým přáním
Tam kde spí touha kde slast lká
mezi láskou a pohrdáním

Dopadá tam i tvůj stín
Noc způsobí že jsme jen vizí
Slunce ošatí černý klín
A ve tmě s tebou zmizí

Barva vlasů má krátkost ledu
Bůh fontán je živ chvíli též
Musíš jít Tak jdi a pronásleduj
Ten překrásny stín který chceš

Znamení
Znamení podzimu mám ve svém horoskopu
Odcházím Mám rád plod a nenávidím květe
A je mi líto polibků jež do mne ryly stopu
Jak ořech odraný když zpovídá se větru ze svých běd

Můj věčný podzime období mé duše
Zem pokrývají ruce milenek jak plátky okvětí
Osudný stín mé ženy za mnou pořád kluše
Dnes večer naposledy holubice odletí


Píseň
Jsem růže koketa
Rozkvetlá do světa
Vdávám se po božíčku
Povadlá po líčku

Jsem bílá lilie
Dítě mne vypije
Mne křehkou květinu
Uvadnu Zahynu

Marie
Ke stáru dotančíte zpět
Na místa kde jste – ještě dítě
Protancovala celý svět
Ach jestli vy se nevrátíte
Už slyším zvony vyzváňet

Můj spánek němé masky plaší
A hudba je tak vzdálená
Jako když u nebes se vznáší
Miláčku dosáhl jsem dna
Mou duši krutá bolest zháší

Jdou ovce jak když sypeš něhu
Po vločkách jež jsou vlněné
Vojsko mi šlape po příběhu
Kde je mé srdce ztracené
Kde je mé srdce plné sněhu

Kam asi kam se podějí
Tvé vlasy moře jež má vrásky
Kam asi kam se podějí
Tvé ruce jež rve vichr lásky
Ze stromu našich vyznání

Ve společnosti starých knih
Jdu podél Seiny která třeští
Sám se sebou jak věčný mnich
Dívám se do vln co mi věští
Dočkám se neděle dnů mých?


Most Mirabeau
Pod mostem Mirabeau si Seina plyne
Milenky mé
Když vzpomínat si mám je i jméno jiné
Že štěstí vystřídává žal oba víme

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas

Zůstanem si v náručí jak jsme vyčkávali
Až pod námi
Jak pod tím mostem se proud touhy vzdálí
Ten proud pohledů – plynoucí a stálý

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas

Hodina míjí sladkost jména hyne
Pryč mizí pryč
Nevrací se láska když už jednou mine
Pod mostem Mirabeau si Seina plyne

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas


Bdění
Dýmky noci a dýmky dne
Opojení je bezedné
Vlna tvých kadeří se dme
V hnědém a nekonečném lesku
Probouzím v sobě zvíře stesku


69666..........69.....
Hle převrácené cifry 6 a 9
tady je zvláštní číslo základ magie
69
dva osudoví hadi
dva červi
číslo milenců a tajných mocností
6 3 a3
9 3 3 a 3
Hle trojnost
jež se všude snoubí s dvojností
Protože 6 je dvakrát 3
a 9 třikrát 3
69 dvojnost s trojností
a jejich tajemství je ještě temnější
ale mám strach je luštit dál
Možná v něm sídlí věčnost
tam za zmatenou smrtí
která se baví tím že pouští děs
Děs jež mě brzy unaví
Jak rubáš temně mlhavý
dnes večer


Vitam impendere amori
Svou mrtvou lásku objímáš
Vzpomínáš ještě na setkání?
Nedrž tu marnou smutnou stráž
Probuď ji připrav na setkání

Zkus dávné jaro vrátit zas
jaro jež vykvetlo tak něžně
Sbohem dny štěstí Přijde čas
kdy se mi navrátíte něžně

Ve vyšumělém soumraku
kde už se tolik lásek tlačí
v okovech leží na znaku
vzpomínka a je čím dál mladší

Ruce v poutech paměti
pálící ohněm jímž se kalí
fénix jenž nikdy nevzletí
černý a hrůzně dokonalý

Ten řetěz rychle zrezaví
Vzpomínka se mi směje ve snu
A já tím smíchem stonavý
Zas ke tvým nohám němě klesnu

Své tajemství ti nepovím
Kolem nás průvod maškar kráčí

Zbyla nám lítost ano vím
že my dva nejsme spoluhráči

Proud řeky růži odnese
A mně se srdce chvěje v pláči
Tajemství ve mně chvěje se
Nikdo ho ze mne nevypáčí

Noc zatemnila zahradu
kde rozprávějí ženské hlasy
Sedí tam jako na hradu
a tma jim cuchá černé vlasy

A děti vaše perutě
vám uletěly časem zpátky
Růže se brání Nehnutě
Ztrácí své božské vůně s plátky

Zloději květin peří kštic
očešte potmě v tichém trysku
ten poklad růží milostnic
košatou palmu vodotrysku

Vstoupilas do křišťálu vod
Zkoušel jsem utonout v tvých očích
Voják je míjí když se sklání
Ulomí větev bez váhání


Ztrácíš se v temnu nočních vln
Srdce mi hoří jako plamen
A hřeben žlutá lesklá pila
zrcadlí vodu jež tě skryla

Mé utracené mládí kde jsi
girlando zvadlá pod nebesy
jiný čas mě teď pohostí
pohrdáním a trpkostí

Krajinou pustých řek a zdí
falešná řeka krve teče
Na stromě kvetou souhvězdí
Blázen klaun pod ním smutní v kleče

Bledý svit studí na tváři
Tmu náhle záblesk ozáří
Výkřik a rán z revolveru
Portrét se mlčky usmál v šeru
Puklo sklo a rám jakbysmet
Písnička bloudí chvilku skrytá
vrací se zpátky letí vpřed
každého tónu se hned chytá

Mé utracené mládí kde jsi
girlando zvadlá pod nebesy
jiný čas mě teď pohostí
střízlivostí a lítostí