Charles C.

Začazený démant
Bývají démanty, že jejich vzácný třpyt
sám znovu zavolá si na pravého pána,
Když se mu ztratily, když se dal oloupit
Tak jsem se dočkal zas já tebe, zatoulaná

Takový drahokam, i když je rozbitý,
byť z ruky do ruky šel změněn, rozčtvrcený,
dovede vzácnými lesky a přísvity
vyzradit barbara, lačného velké ceny.

Proto se ani já o tebe nebojím,
démante, třpytící se jako zpod závoje
tou zvláštní nádherou, již jak by zastřel dým
tvůj milenec jsem já a ty jsi vždy zas moje.

Odpověď
Jsi na pochybách co máš ve mně?
Chceš-li můj život, teprve mně
můj život dáš. Má touha sní
tak, jak tvá spící plouhá s ní.

Tvou krásu její božské pulsy
prochvívá osud: na impulsy
tvých brv má duše přechází
v deprese rovnou z extází.

Ať mám tvou lásku či jsem bez ní
v mém verši líbezněji nezní
nic nežli touha líbiti
se ti jak dřív co chybí ti?

Madrigal na taneční pořádek ze slonoviny
Mé verše třísní slonovinu,
do níž je pro vás vyryji
jak černé vlasy hru svých stínů
hodily by vám po šíji.

Nemají však ten vítězící
a nesmrtelný šarm jak vy,
když sál vás vidí k tanci jít si
v šumivém víru hedvábí.

Ňadra by z tylu zrovna vzlétla,
zatímco očím snad je snáz,
kryjí-li je topásová světla
hedvábným šerem dlouhých řas.

Jste sladká, uhrančivá víla,
i na Paříž tak mámivá,
že kdybyste mě utančila
bude mi líp než zaživa.



Ideální život
Sál světlem svíc, s ohněm planoucím
kde při kytarách stále jen tě hostí,
kde by hovor šel bez nevázanosti,
kde se z tabáku vznáší vzácný dým.

Od konvalinek, růží, šeříků,
v létě z jasmínu, hvozdíků a lip,
voněla by noc v parku, kde je líp.
Snílkům v samotě, v klidu, bez křiku

Muži měly by v žilách dobrou krev,
múzám svedli by vnutit svoji moc,
ženy půvabem krášlily by noc
nevládl by jim kankán ani hněv.

K vůni vějířů, paží, květů, rób,
jemných, zlatavých a těžkých černých vlasů
dalo by se v snách přidumávat krásu
zemí vzdálených, dávnozašlých dob.



„ Vypijte lesy, hvězdný žal,
miláček mně tu zanechal,
mé srdce ubohé si vzal“

Sultanérie
Na hnědé vlasy tvé, v nichž se ti hřeben topí
Na prsa s ambrovým nádechem, v němž jsou stopy
po vůni mrtvých řas v oblázcích zvečera,
dám padat po kapkách závratné vonné šťávy
a v chladné záhyby naskládám zlatohlavy
z Orientu, v nichž květ si s černým tylem

Rozpářu balíky, došlé z morových zemí,
a najdu vzácný kus, vestu s intarziemi
z perel, jež neskryjí tvé hrdlo ani třpyt
tvých boků. Prstíky Ti zemdlí pod prsteny,
za jejichž opály jsou dávno uvězněny
jedy, jež neřeknou, co mohou způsobit.

Hašišem náručí a opiem tvé šíje
opilý chtěl bych spát, svět eunuchů ať vyje
ať ranou dýky pak spojí mé srdce s tvým
Až se Ti na prsou v podobě divné rosy
promíchá naše krev, smrt zvěční leskem kosy
tu lásku, zářící úžasným vítězstvím.


Jasné chvíle
Já přišel na kloub záhadám
a tajům, do nichž nevidí
nikdo, zákonům pro lidi
nezbadatelným, temným tmám.

S nadějí jsem však zajat sám
do mrtvých slov jak strohých zdí.
Když láska v ráj mě uvádí
v sevření lvic se ocitám.

Magickou mocí nezhynu
doposud. Vůni jasmínu
pach plevelů mi zaclonil.

Nenaříkám si. Dokavad
žiji, vysněná krása snad
mi dá pár nezkalených chvil.

Madrigal přeložený z vějíře Lady Hamiltonové

Čas, nelítostný alchymista, dá vyprchat teplé vůni santalu.

Tato slova vepsaná na váš vějíř však přetrvají,
a vy v nich najdete ještě nehmotné vůně vzpomínky

Tu se vám v paměti rozvine obraz vašeho nádherného mládí.
Budete jím oslněna a uchvácena, jako jsme oslněni a uchváceni my, když se vám měděné vlasy rozlijí po ramenou.

Potom však žravý čas, na chvilku zkrocený, se dá znovu do díla a chvějivý jitřní svit vaší pleti bude náhle odvát nepřízní osudu nebo člověka, nebo spíš pozvolna zaschne ve větru stáří a nakonec se rozpustí v černé zemi.

I tento vějíř, prodaný, koupený a znovu prodaný bude se špinit v zásuvkách a bude se špinit v zásuvkách a bude lámán dětmi, až jako kus bezcenného harampádí možná skončí v jasném ohni nebo bude odhozen do škarpy a odnesen do řeky, až nakonec shnije a rozpadne se v širém moři.

V očekávání toho všeho střežte svou chloubu, své tělo barvy jitřního svitu, nechte směle planout požár svých vlasů a rozehrávejte zvrhlou všemoc svých průzračných očí.

Neboť vy jste současný článek věčného řetězu krásy, neboť to, co jednou zazářilo, září v absolutnu navždy, neboť symfonie vašeho života potřebuje přísný, velkolepý závěrečný akord.

Ostatně tato slova vám věnovaná budou přecházet z paměti do paměti, i pleť, kterou on vonnými kmity laskal.


„Kupředu, kupředu, říká královna snů ve své nekonečné symfonii. Každá míle, kterou urazíte, je míle dosaženého štěstí, o ni se přiblížíte nádhernému nevýslovnému cíli, byť i ten cíl leží v nekonečnu a nedosažitelnu.“


Únava
Po dlouhá období svého krátkého života
se snažím dát dohromady prchající myšlenky,
hledám vidiny šťastných chvil.

Shledávám však, že má duše je jako dům opuštěný služebnictvem.

Pán neklidně pobíhá po studených chodbách, nemá klíče k pohostinným místnostem, do nichž navozil z tolika cest zázračné věci.

Okamžiky úchvatu, kdy jsem se dovedl vladařskou rukou zmocňovat vesmíru, byly velice krátké a vzácné. Skoro stejně vzácná jsou u mne období, kdy normálně myslím. Nejčastěji jsem nemohoucí blázen, jejž skrývám pod svým zevnějškem, pod bohatstvím, kterého jsem nabyl za lepších časů.

Jaká droga by mi mohla častěji dopomoci k normálnímu myšlení? Když už se dostaví a trvá, dovoluje mi mohutná hruď vystoupit až tam, kam žádná stezka pozemšťanů nedosahuje, tam, kde v úchvatu vykonávám vládu.

Ale potom špatném spánku (kde se u mne vzal?) už v těch výškách nejsem. Nezbyl mi než stesk po tom, co jsem pocítil zbývá mi sotva dost jasnozřivosti a odvahy k tomu, abych mohl lidem podat zprávu a ospravedlnit se z toho, co jsem tam dělal.

Byl jsem však na vše příliš hrdý, podávat zprávu a ospravedlňovat se, tím jsem odjakživa pohrdal.

Když mě však tíživá horečka pomátla a přinutila sestoupit, což mohu žít sám a beze slunce mezi stěnami nenávisti?
Ale což nejsem pro to úsilí, k němuž jsem přes svou únavu odhodlán a jež se mi napřičte k dobru, spíše předurčen za oběť vzteku těch snaživců, kteří se hemží tam dole?


Té nejkrásnější
V čím jiném srdci nežli v mém
je zázrak její krásy schován:
hluboko pod svým úšklebkem
i do mrtvé jsem zamilován.

Kdo o kráse má ponětí,
ten věděl, nad ní žádná jiná.
Nevyplavím ji z paměti,
i kdybych vypil řeky vína.

Ten její větrem rvaný vlas,
v očích ten podzim, v němž se stmívá.
Doposud slýchám její hlas,
když noc je nudně zádumčivá.

Ta krása, zázrak nad zázrak
všech žen, jež přešli touto zemí.
Miloval jsem ji, ale tak,
že teď už bych měl zůstat němý.

Stydím se slov, že říkají,
co nikdy nikdo nevytuší
o lásce, o ní, o ráji
skrytém až na dně u mne v duši.

Ať ztichnou v zapomenutí,
jež přece není bez útěchy
jak zlaté mince pod sutí
tam při zdi, kterou kryjí mechy.


„ V zlatistém podvečeru v září
chce se jak v smrti, v lásce, v moři
utonout v zapomenutí.“

„ Není už na co vzpomínat,
přísahy byly zrazeny,
rozrývá noci děs a chlad
a střídají je matné dny.“

Sonet
Mám strach z té ženy tam, můj klid
ruší, i spí-li na divanu.
Klouže jak had, má jeho třpyt
a po zubech nechává ránu.

Byť nejsem silák, ve varu
krev dneska ve spáncích mi šumí.
Smrt s láskou, to jde do páru.
Zkus dýko, co tvé ostří umí.

Ať její vůně unylá
tě ale nyní neodradí,
když jedy ve snách ukryla!

Já zbabělec! Vše prominu
a zítra vdechnu zas tu hadí,
vítěznou vůni jasmínu.

Nepoddajnost
Zavřít se doma, neznat svět
jen ctnost a pravdu vyrábět,
to můžeš rovnou vypít jed.

Nenechám hrdost u ledu,
na tohle stonat nesvedu,
chci s mládím jít i k posledu.

Naslouchám u běhutých vod,
jak bouře běsní o závod,
umění trvá, den chce plod.

Tím líp, jsou broskve a je chuť
na víno, dívky jsou jak rtuť
a oheň pálí buď jak buď.

Z mužů a žen je živý svět,
život má písní nespočet
a k smrti lze se propíjet.


„ Že si sám kopu hrob, to nechte, to se tak už musí snésti.“

Nám je v hříchu lépe
Smrt má velkolepé
rýmy pro tu hru

Hrejme ji jak blázni!
A slovo ať zazní leda do větru.