Charles B.

Cudzinec
Koho miluješ, záhadný muž, povedz! Otca, matku, sestru alebo brata?
Nemám otca ani matku, nemám sestru ani brata.
Priateľov?
To je slovo, ktorého zmysel mi zostal do dnešného dňa neznámy.
Vlasť?
Neviem, v ktorých končinách leží.
Krásu?
Rád by som ju miloval, božskú a nesmrteľnú.
Zlato?
Nenávidím ho, ako vy nenávidíte Boha.
Ach, čo teda ľúbiš, prečudesný cudzinec?
Milujem oblaky......... plynúce oblaky..........
do diaľav plynúce nádherné oblaky!

Smrť milencov
Zaspíme v izbe plnej ľahkých vôní
na lôžku hlbšom ako temný rov
a čudný kvet, čo z poličky sa kloní
pod krajším nebom pre nás rozkvitol.

Vdýchneme chtivo, až to kdesi zvoní,
jas vlastných sŕdc, čo ešte nezhasol
a ako fakľa, ktorá horí z tôní,
v zrkadle duší iskrí meteor.
Raz večer, v mystickej a modrej chvíli,
vzbĺkneme spolu, jediní a číri,
jak dlhý vzlyk.... vzlyk plný lúčenia

A neskôr Anjel, zastaviac sa v bráne,
oživiť príde, bytosť blažená,
temné zrkadlá, z ktorých popol vanie.

Opíjajte sa
Musíte byť stále opojení. V tom je všetko.
Je to jediná otázka. Aby ste necítili strašné bremeno času, čo vám drví ramená a skláňa vás k zemi, musíte sa bez ustania opíjať.
Ale čím? Vínom, poéziou alebo cnosťou, čím chcete. Ale opíjajte sa !
A ak raz precitnete na schodoch domu, na zelenej tráve v priekope, v úmornej samote izby a zbadáte, že opojenie sa stráca, pýtajte sa vetra.... pýtajte sa vlny, hviezdy, vtáka, veže, pýtajte sa všetkého, čo uniká, všetkého čo vibruje a kvíli, všetkého čo hovorí a spieva, pýtajte sa aká bije hodina. A vietor, vlna, hviezda, vták a veža vám odpovedia: Bije hodina opojenie! Aby ste neboli martýrmi času opíjajte sa......
Opíjajte sa bez ustania! Vínom, poéziou alebo cnosťou, čím chcete!



... Na lôžku leží Modla, vládkyňa snov.
Ako sa sem dostala? Kto ju priviedol? Aká magická moc ju ustanovila na tento trón snenia a rozkoše? Že na tom nezáleží? Je tu! A ja ju spoznávam. Áno, tu sú tie oči, ktorých plameň preniká večerným súmrakom. Tie prenikavé a strašné zreničky, ktoré spoznávam podľa ich zákernej zlomyseľnosti! Priťahujú, uchvacujú a požierajú pohľad neobozretného pozorovateľa často som ich skúmal, tie čierna hviezdy, ktoré si vynucujú pozornosť a obdiv.

Aké prenikavé sú súmraky na jeseň! Prenikavé až k bolesti! Lebo plné blaženosti sú pocity, v ktorých to neurčité nie je znamením slabosti. Niet ostrejšieho hrotu nad hrot Nekonečna. Nevýslovná je rozkoš ponárať zrak do nesmiernosti nebies a mora. Samota, tíšina, nedosiahnuteľná čistota azúrovej oblohy! Na obzore chvejúca sa bodka bielej plachty, ktorá je taká malá a osamelá, že mi pripomína moje nevyliečiteľné bytie, monotónna melódia vĺn – všetky tie veci myslia cezo mňa alebo ja myslím cez ne (lebo v nesmiernosti snenia moje jaj sa rýchlo stráca) Vravím myslia, ale malebne a melodicky bez vypočítavosti, bez sylogizmov a dedukcií.
A predsa myšlienky, ktoré zo mňa vychádzajú alebo ktoré vyvierajú z hĺbky vecí, zakrátko nadobudnú nesmiernu intenzitu. Energia rozkoše vyvoláva nevoľnosť a je prameňom skutočného utrpenia. Moje priveľmi napäté nervy sa už iba ostro a bolestivo chvejú.
A teraz ma desí hĺbka oblohy a hnev do mňa vháňa je priezračný jas. Necitlivosť mora, nemennosť scenérie ma poburujú.... Či naozaj treba ustavične trpieť a unikať pred krásou. Príroda, neľútostná čarodejníčka, ty večne víťaziaci sok, nechaj ma!
Prestaň pokúšať moje túžby, moju pýchu!
Skúmanie krásy je súboj, v ktorom umelec v hrôze kričí ešte skôr ako je porazený.

Mačky
Vášnivý milenci, učenci s váhou v mene
rovnako milujú v období zrelosti
húf mačiek pri dome, tie silné bytosti
jak oni sedavé, aj oni uzimené.

Priateľky poznania a čírej rozkoše
v tichu i v hrôze tmy blúdi ich silueta
Erebos vzal by ich za poslov do podsvetia
no slúžiť žiadna z nich pre hrdosť nemôže.

Driemajúc vznešene schúlia sa v polotiene
jak sfingy do hlbín samoty zahľadené
akoby v úžase na večnosť zaspali

Roj iskier magických v bedrách im plodne planie
a škvrny zo zlata jak piesky do dialí
v mystických zreničkách žiaria im nebadane.

Spev jesene
Do chladných temnôt sa čoskoro ponoríme
Zbohom buď, živý jas prikrátkych našich liet!
Počujem v nárazoch akoby v cintoríne
dunivé polená na dlažbe dvorov znieť.

Hlboko pod kožu zima mi vnikne sváry,
hrôza a nenávisť, námaha bez ceny....
Jak slnko, ktoré len polámanom pekle žiari
na balvan ľadu sa srdce mi premení.

Každý pád polena počúvam v triaške kŕča,
z tesaných šibeníc sotva znie horší tón
Jak veža je môj duch, jak veža čo sa rúca
pod čoraz prudšími údermi baranom.

Zdá sa mi v mámení tej monotónnej piesne,
že rakvu náhlivo zbíjajú v diaľave...
Pre koho?.... Jeseň je. A leto do tmy klesne?
Temný zvuk zvoní už na odchod výprave.

Milujem zelený svit očí v tvojej tvári,
tíšivá nádhera, no dnes mi zhorkol cit.
Ani jas v kozube či bozky v budoári
mi slnce nad morom nemôžu vyvážiť

A predsa miluj ma, vylieč ma nehou trýzne,
hoci mám srdce zlé hoci je skazené
Sestra či milenka buď slasťou, ktorá mizne
v slnečnom západe, tej pýche jesene.

Čas náhli. Do hrobu. A ten je beda žravý!
Dovoľ mi na tvojom lone si zažnúť sny,
nech cítim so smútkom za jasom letnej riavy
žltý a sladký lúč jesenných sviežich dní.

Charles C.

Začazený démant
Bývají démanty, že jejich vzácný třpyt
sám znovu zavolá si na pravého pána,
Když se mu ztratily, když se dal oloupit
Tak jsem se dočkal zas já tebe, zatoulaná

Takový drahokam, i když je rozbitý,
byť z ruky do ruky šel změněn, rozčtvrcený,
dovede vzácnými lesky a přísvity
vyzradit barbara, lačného velké ceny.

Proto se ani já o tebe nebojím,
démante, třpytící se jako zpod závoje
tou zvláštní nádherou, již jak by zastřel dým
tvůj milenec jsem já a ty jsi vždy zas moje.

Odpověď
Jsi na pochybách co máš ve mně?
Chceš-li můj život, teprve mně
můj život dáš. Má touha sní
tak, jak tvá spící plouhá s ní.

Tvou krásu její božské pulsy
prochvívá osud: na impulsy
tvých brv má duše přechází
v deprese rovnou z extází.

Ať mám tvou lásku či jsem bez ní
v mém verši líbezněji nezní
nic nežli touha líbiti
se ti jak dřív co chybí ti?

Madrigal na taneční pořádek ze slonoviny
Mé verše třísní slonovinu,
do níž je pro vás vyryji
jak černé vlasy hru svých stínů
hodily by vám po šíji.

Nemají však ten vítězící
a nesmrtelný šarm jak vy,
když sál vás vidí k tanci jít si
v šumivém víru hedvábí.

Ňadra by z tylu zrovna vzlétla,
zatímco očím snad je snáz,
kryjí-li je topásová světla
hedvábným šerem dlouhých řas.

Jste sladká, uhrančivá víla,
i na Paříž tak mámivá,
že kdybyste mě utančila
bude mi líp než zaživa.



Ideální život
Sál světlem svíc, s ohněm planoucím
kde při kytarách stále jen tě hostí,
kde by hovor šel bez nevázanosti,
kde se z tabáku vznáší vzácný dým.

Od konvalinek, růží, šeříků,
v létě z jasmínu, hvozdíků a lip,
voněla by noc v parku, kde je líp.
Snílkům v samotě, v klidu, bez křiku

Muži měly by v žilách dobrou krev,
múzám svedli by vnutit svoji moc,
ženy půvabem krášlily by noc
nevládl by jim kankán ani hněv.

K vůni vějířů, paží, květů, rób,
jemných, zlatavých a těžkých černých vlasů
dalo by se v snách přidumávat krásu
zemí vzdálených, dávnozašlých dob.



„ Vypijte lesy, hvězdný žal,
miláček mně tu zanechal,
mé srdce ubohé si vzal“

Sultanérie
Na hnědé vlasy tvé, v nichž se ti hřeben topí
Na prsa s ambrovým nádechem, v němž jsou stopy
po vůni mrtvých řas v oblázcích zvečera,
dám padat po kapkách závratné vonné šťávy
a v chladné záhyby naskládám zlatohlavy
z Orientu, v nichž květ si s černým tylem

Rozpářu balíky, došlé z morových zemí,
a najdu vzácný kus, vestu s intarziemi
z perel, jež neskryjí tvé hrdlo ani třpyt
tvých boků. Prstíky Ti zemdlí pod prsteny,
za jejichž opály jsou dávno uvězněny
jedy, jež neřeknou, co mohou způsobit.

Hašišem náručí a opiem tvé šíje
opilý chtěl bych spát, svět eunuchů ať vyje
ať ranou dýky pak spojí mé srdce s tvým
Až se Ti na prsou v podobě divné rosy
promíchá naše krev, smrt zvěční leskem kosy
tu lásku, zářící úžasným vítězstvím.


Jasné chvíle
Já přišel na kloub záhadám
a tajům, do nichž nevidí
nikdo, zákonům pro lidi
nezbadatelným, temným tmám.

S nadějí jsem však zajat sám
do mrtvých slov jak strohých zdí.
Když láska v ráj mě uvádí
v sevření lvic se ocitám.

Magickou mocí nezhynu
doposud. Vůni jasmínu
pach plevelů mi zaclonil.

Nenaříkám si. Dokavad
žiji, vysněná krása snad
mi dá pár nezkalených chvil.

Madrigal přeložený z vějíře Lady Hamiltonové

Čas, nelítostný alchymista, dá vyprchat teplé vůni santalu.

Tato slova vepsaná na váš vějíř však přetrvají,
a vy v nich najdete ještě nehmotné vůně vzpomínky

Tu se vám v paměti rozvine obraz vašeho nádherného mládí.
Budete jím oslněna a uchvácena, jako jsme oslněni a uchváceni my, když se vám měděné vlasy rozlijí po ramenou.

Potom však žravý čas, na chvilku zkrocený, se dá znovu do díla a chvějivý jitřní svit vaší pleti bude náhle odvát nepřízní osudu nebo člověka, nebo spíš pozvolna zaschne ve větru stáří a nakonec se rozpustí v černé zemi.

I tento vějíř, prodaný, koupený a znovu prodaný bude se špinit v zásuvkách a bude se špinit v zásuvkách a bude lámán dětmi, až jako kus bezcenného harampádí možná skončí v jasném ohni nebo bude odhozen do škarpy a odnesen do řeky, až nakonec shnije a rozpadne se v širém moři.

V očekávání toho všeho střežte svou chloubu, své tělo barvy jitřního svitu, nechte směle planout požár svých vlasů a rozehrávejte zvrhlou všemoc svých průzračných očí.

Neboť vy jste současný článek věčného řetězu krásy, neboť to, co jednou zazářilo, září v absolutnu navždy, neboť symfonie vašeho života potřebuje přísný, velkolepý závěrečný akord.

Ostatně tato slova vám věnovaná budou přecházet z paměti do paměti, i pleť, kterou on vonnými kmity laskal.


„Kupředu, kupředu, říká královna snů ve své nekonečné symfonii. Každá míle, kterou urazíte, je míle dosaženého štěstí, o ni se přiblížíte nádhernému nevýslovnému cíli, byť i ten cíl leží v nekonečnu a nedosažitelnu.“


Únava
Po dlouhá období svého krátkého života
se snažím dát dohromady prchající myšlenky,
hledám vidiny šťastných chvil.

Shledávám však, že má duše je jako dům opuštěný služebnictvem.

Pán neklidně pobíhá po studených chodbách, nemá klíče k pohostinným místnostem, do nichž navozil z tolika cest zázračné věci.

Okamžiky úchvatu, kdy jsem se dovedl vladařskou rukou zmocňovat vesmíru, byly velice krátké a vzácné. Skoro stejně vzácná jsou u mne období, kdy normálně myslím. Nejčastěji jsem nemohoucí blázen, jejž skrývám pod svým zevnějškem, pod bohatstvím, kterého jsem nabyl za lepších časů.

Jaká droga by mi mohla častěji dopomoci k normálnímu myšlení? Když už se dostaví a trvá, dovoluje mi mohutná hruď vystoupit až tam, kam žádná stezka pozemšťanů nedosahuje, tam, kde v úchvatu vykonávám vládu.

Ale potom špatném spánku (kde se u mne vzal?) už v těch výškách nejsem. Nezbyl mi než stesk po tom, co jsem pocítil zbývá mi sotva dost jasnozřivosti a odvahy k tomu, abych mohl lidem podat zprávu a ospravedlnit se z toho, co jsem tam dělal.

Byl jsem však na vše příliš hrdý, podávat zprávu a ospravedlňovat se, tím jsem odjakživa pohrdal.

Když mě však tíživá horečka pomátla a přinutila sestoupit, což mohu žít sám a beze slunce mezi stěnami nenávisti?
Ale což nejsem pro to úsilí, k němuž jsem přes svou únavu odhodlán a jež se mi napřičte k dobru, spíše předurčen za oběť vzteku těch snaživců, kteří se hemží tam dole?


Té nejkrásnější
V čím jiném srdci nežli v mém
je zázrak její krásy schován:
hluboko pod svým úšklebkem
i do mrtvé jsem zamilován.

Kdo o kráse má ponětí,
ten věděl, nad ní žádná jiná.
Nevyplavím ji z paměti,
i kdybych vypil řeky vína.

Ten její větrem rvaný vlas,
v očích ten podzim, v němž se stmívá.
Doposud slýchám její hlas,
když noc je nudně zádumčivá.

Ta krása, zázrak nad zázrak
všech žen, jež přešli touto zemí.
Miloval jsem ji, ale tak,
že teď už bych měl zůstat němý.

Stydím se slov, že říkají,
co nikdy nikdo nevytuší
o lásce, o ní, o ráji
skrytém až na dně u mne v duši.

Ať ztichnou v zapomenutí,
jež přece není bez útěchy
jak zlaté mince pod sutí
tam při zdi, kterou kryjí mechy.


„ V zlatistém podvečeru v září
chce se jak v smrti, v lásce, v moři
utonout v zapomenutí.“

„ Není už na co vzpomínat,
přísahy byly zrazeny,
rozrývá noci děs a chlad
a střídají je matné dny.“

Sonet
Mám strach z té ženy tam, můj klid
ruší, i spí-li na divanu.
Klouže jak had, má jeho třpyt
a po zubech nechává ránu.

Byť nejsem silák, ve varu
krev dneska ve spáncích mi šumí.
Smrt s láskou, to jde do páru.
Zkus dýko, co tvé ostří umí.

Ať její vůně unylá
tě ale nyní neodradí,
když jedy ve snách ukryla!

Já zbabělec! Vše prominu
a zítra vdechnu zas tu hadí,
vítěznou vůni jasmínu.

Nepoddajnost
Zavřít se doma, neznat svět
jen ctnost a pravdu vyrábět,
to můžeš rovnou vypít jed.

Nenechám hrdost u ledu,
na tohle stonat nesvedu,
chci s mládím jít i k posledu.

Naslouchám u běhutých vod,
jak bouře běsní o závod,
umění trvá, den chce plod.

Tím líp, jsou broskve a je chuť
na víno, dívky jsou jak rtuť
a oheň pálí buď jak buď.

Z mužů a žen je živý svět,
život má písní nespočet
a k smrti lze se propíjet.


„ Že si sám kopu hrob, to nechte, to se tak už musí snésti.“

Nám je v hříchu lépe
Smrt má velkolepé
rýmy pro tu hru

Hrejme ji jak blázni!
A slovo ať zazní leda do větru.

Guillame

Sklizeň
Vtrhli jsme sem s hroznou touhou sklízet
Krásko už se chvěje tvoje zahrada.
Kolik růží lásky každé léto marně
Umře opadá?

Stonky ohne síla vzdemutého větru
Plátky růže spadnou na cestu
Utrhni je Aspoň ve snu mohli
Zdobit nevěstu!

Dej je do vázy a zamkni dobře na klíč
Vysíleni z láskyplných dní
Budem pozorovat jejich vonnou trýzeň
Milostné chroptění

Celá zahrada už odkvetla ty sobče
Motýli dne prchli bůhví kam
Příště přiletí sem leda noční můry
K nočním květinám

A květiny zajdou v osamělých vázách
Bolestí se svírá zahrada
Aspoň plač... Vždyť každá růže volá:
Láska uvadá!

Sbohem
Dnes naposled Ti trhám vřes
S Tebou se na světě nesetkám
Loučením voní nám ten vřes
Je podzim
Sbohem
Vím však dnes
Budu Tě čekat dál zde i tam


Podzim
Pomalu ztrácí se kulhavý venkovánek
I s hovádkem do mlhy která studí
Skrývajíc vesnice stydlivé jako vánek

Jak tak jdou tryskne mu píseň z hrudi
O nevěře jíž kdosi vinen byl
O snubním prstenu co nosí někdo jiný

Podzime, podzime pročs léto zahubil
V mlze se rozpíjí dva kdysi živé stíny.


Lorelaj
Čarodějka zlatovlasá v Bacharachu žila
Ta hodně mužů láskou zahubila

Biskup ji za to pohnal před hrdelní soud
Pro její krásu musel ji však všecko prominout

Ó krásná Lorelaj tvé oči to jsou drahokamy
Kdo učil tě tvá kouzla která učarovala mi

Život mě omrzel a v očích mám jen prokletí
Kdo do nich pohlédl ten umřel vzápětí

Mé oči nejsou drahokamy ale plameny
Hoďte mě do ohně Chci umřít věřte mi

Ó krásná Lorelaj já hořím sám v těch plamenech
Ať jiní soudí tě Ty uhořet mne nech

Nežertujte a modlete se za mě k bohu
Chci umřít biskupe Rekněte že mohu

Můj milý odešel nevrací se zpět
Nechte mě umřít Neteší mne svět

Srdce mě bolí musím umřít za vinu
Až uvidím své oči sama zahynu


Od toho dne kdy miláček mi zmizel z očí
Srdce mě bolí div se nerozskočí

Na rozkaz biskupa tři rytíři se sjeli
Odveďte tuhle šílenou do klášterné cely

Jdi Loro bláznívá s očima které planou
Oblékneš černý šat a budeš svatou pannou

Odešla s rytíři leč brzy po odjezdu
Lorelaj prosila oči jak dvojí hvězdu

Rytíři nechte mě z té strmé skály podívat
chci ještě naposled vidět svůj krásný hrad

Chci vidět svoji tvář ve vodě naposled
Pak do kláštera s vámi půjdu hned

A vítr na hoře jí vlasy rozevlál
Rytíři volali Lorelaj nechoď dál

Po Rýnu pluje člun a kdosi hledí zdola
Je to můj miláček už slyším jak mě volá

Mé srdce taje ach vrací se můj milý daleký
A vykročí mu vstříc a padá do řeky

Pohlédla na vodu a to byl konec její
Spatřila oči své
Oči jež zabíjejí

Cikánka
Cikánka znala dopředu
Co nás dva čeká v příštích nocích
Sbohem co víc chtít po prorocích
Naděje tryskla z pohledu

Láska se těžce potácí
Tak jak my chceme tančí vstoje
Modrý pták ztratil peří svoje
A svoje Ave žebráci

Sebe tím zatratíme Hleď
Leč láska naše uhranutí
Nás ruku v ruce myslet nutí
Na cikánčinu předpověď

Klotylda
Je orlíček a sasanka
Vykvetli v sadě vstříc tvým přáním
Tam kde spí touha kde slast lká
mezi láskou a pohrdáním

Dopadá tam i tvůj stín
Noc způsobí že jsme jen vizí
Slunce ošatí černý klín
A ve tmě s tebou zmizí

Barva vlasů má krátkost ledu
Bůh fontán je živ chvíli též
Musíš jít Tak jdi a pronásleduj
Ten překrásny stín který chceš

Znamení
Znamení podzimu mám ve svém horoskopu
Odcházím Mám rád plod a nenávidím květe
A je mi líto polibků jež do mne ryly stopu
Jak ořech odraný když zpovídá se větru ze svých běd

Můj věčný podzime období mé duše
Zem pokrývají ruce milenek jak plátky okvětí
Osudný stín mé ženy za mnou pořád kluše
Dnes večer naposledy holubice odletí


Píseň
Jsem růže koketa
Rozkvetlá do světa
Vdávám se po božíčku
Povadlá po líčku

Jsem bílá lilie
Dítě mne vypije
Mne křehkou květinu
Uvadnu Zahynu

Marie
Ke stáru dotančíte zpět
Na místa kde jste – ještě dítě
Protancovala celý svět
Ach jestli vy se nevrátíte
Už slyším zvony vyzváňet

Můj spánek němé masky plaší
A hudba je tak vzdálená
Jako když u nebes se vznáší
Miláčku dosáhl jsem dna
Mou duši krutá bolest zháší

Jdou ovce jak když sypeš něhu
Po vločkách jež jsou vlněné
Vojsko mi šlape po příběhu
Kde je mé srdce ztracené
Kde je mé srdce plné sněhu

Kam asi kam se podějí
Tvé vlasy moře jež má vrásky
Kam asi kam se podějí
Tvé ruce jež rve vichr lásky
Ze stromu našich vyznání

Ve společnosti starých knih
Jdu podél Seiny která třeští
Sám se sebou jak věčný mnich
Dívám se do vln co mi věští
Dočkám se neděle dnů mých?


Most Mirabeau
Pod mostem Mirabeau si Seina plyne
Milenky mé
Když vzpomínat si mám je i jméno jiné
Že štěstí vystřídává žal oba víme

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas

Zůstanem si v náručí jak jsme vyčkávali
Až pod námi
Jak pod tím mostem se proud touhy vzdálí
Ten proud pohledů – plynoucí a stálý

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas

Hodina míjí sladkost jména hyne
Pryč mizí pryč
Nevrací se láska když už jednou mine
Pod mostem Mirabeau si Seina plyne

Přijď ty tmo čase vezmi si nás
Dny hasnou zůstává můj hlas


Bdění
Dýmky noci a dýmky dne
Opojení je bezedné
Vlna tvých kadeří se dme
V hnědém a nekonečném lesku
Probouzím v sobě zvíře stesku


69666..........69.....
Hle převrácené cifry 6 a 9
tady je zvláštní číslo základ magie
69
dva osudoví hadi
dva červi
číslo milenců a tajných mocností
6 3 a3
9 3 3 a 3
Hle trojnost
jež se všude snoubí s dvojností
Protože 6 je dvakrát 3
a 9 třikrát 3
69 dvojnost s trojností
a jejich tajemství je ještě temnější
ale mám strach je luštit dál
Možná v něm sídlí věčnost
tam za zmatenou smrtí
která se baví tím že pouští děs
Děs jež mě brzy unaví
Jak rubáš temně mlhavý
dnes večer


Vitam impendere amori
Svou mrtvou lásku objímáš
Vzpomínáš ještě na setkání?
Nedrž tu marnou smutnou stráž
Probuď ji připrav na setkání

Zkus dávné jaro vrátit zas
jaro jež vykvetlo tak něžně
Sbohem dny štěstí Přijde čas
kdy se mi navrátíte něžně

Ve vyšumělém soumraku
kde už se tolik lásek tlačí
v okovech leží na znaku
vzpomínka a je čím dál mladší

Ruce v poutech paměti
pálící ohněm jímž se kalí
fénix jenž nikdy nevzletí
černý a hrůzně dokonalý

Ten řetěz rychle zrezaví
Vzpomínka se mi směje ve snu
A já tím smíchem stonavý
Zas ke tvým nohám němě klesnu

Své tajemství ti nepovím
Kolem nás průvod maškar kráčí

Zbyla nám lítost ano vím
že my dva nejsme spoluhráči

Proud řeky růži odnese
A mně se srdce chvěje v pláči
Tajemství ve mně chvěje se
Nikdo ho ze mne nevypáčí

Noc zatemnila zahradu
kde rozprávějí ženské hlasy
Sedí tam jako na hradu
a tma jim cuchá černé vlasy

A děti vaše perutě
vám uletěly časem zpátky
Růže se brání Nehnutě
Ztrácí své božské vůně s plátky

Zloději květin peří kštic
očešte potmě v tichém trysku
ten poklad růží milostnic
košatou palmu vodotrysku

Vstoupilas do křišťálu vod
Zkoušel jsem utonout v tvých očích
Voják je míjí když se sklání
Ulomí větev bez váhání


Ztrácíš se v temnu nočních vln
Srdce mi hoří jako plamen
A hřeben žlutá lesklá pila
zrcadlí vodu jež tě skryla

Mé utracené mládí kde jsi
girlando zvadlá pod nebesy
jiný čas mě teď pohostí
pohrdáním a trpkostí

Krajinou pustých řek a zdí
falešná řeka krve teče
Na stromě kvetou souhvězdí
Blázen klaun pod ním smutní v kleče

Bledý svit studí na tváři
Tmu náhle záblesk ozáří
Výkřik a rán z revolveru
Portrét se mlčky usmál v šeru
Puklo sklo a rám jakbysmet
Písnička bloudí chvilku skrytá
vrací se zpátky letí vpřed
každého tónu se hned chytá

Mé utracené mládí kde jsi
girlando zvadlá pod nebesy
jiný čas mě teď pohostí
střízlivostí a lítostí

Paul

Jediná bytost
Jen díky tobě roztál sníh,
jen díky tobě louky rozkvetly,
jen díky tobě slunce vychází.

Dívko všech mých ročních dob
tvé nohy mě poutají k zemi,
kterou miluji.

Náš cit se směje jaru
jako tvé kráse,
jako tvé něze.

Flétna s houslemi
ten prostý nápěv unáší
dvojčata našich srdcí
i racky nad pláží.

Kdo by teď myslel na rozdílná gesta?
Ozvěna smíchu doznívá,
náš sen se uskuteční.
Budou nám patřit obzory
i dobrá země všude na zemi,
hluboký čistý prostor,
flétna s houslemi.

Co ještě říci přítelkyně má?
V rozbřesku vidím slavíka
pít rosu v zahradě.
Den se v nás probouzí,
srdcí se dotýká.

Den se v nás probouzí.
V rozbřesku pátrám po slunci,
ptáček se choulí ve větvích.
Prcháme práci za sluncem
s radostí v očích, celí okřídleni.

Umíš se vracet, přítelkyně má?
Pro nás dva teď zpívá pták,
svým letem krášlí oblohu,
oblohu, která ztemněla
hlubokou zelení.

A moře sálá
moře opouští
zemi a její temné břímě.

Hle, přelud zmizelého světa,
z něhož sis zachovala čistotu,
z něhož sis zachovala sen,

žes mě zachránila před utonutím
že světlo....... v záři slunce
opouští vítr nedohlednou zemi.


Má poslední báseň
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
o lidech uvadlých
věčným odkladem radosti.
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
kde mají lidi paláce.

Vyprávěl jsme vám o neproměnném nebi,
o moři plném lodí,
o sněhu, větru a dešti.
Vyprávěl jsme vám o neproměnném nebi,
kde mají lidi paláce.

Rozdával jsem se den co den,
svou práci i svůj klid.
Neptejte se mě na nic.
Odcházím blažený
na bránu ohně zabušit.

Srdce
Podle jejího zpěvu je srdce,
dokáže roztát sníh,
živitelka ptáků.


Model
Tolik světel,
tolik rukou a tolik tváří,
Dny mezi nocemi.
Jako nebe mezi křídly.
Ptáci!
Osud!
To všechno našel jediný člověk
Vstup!
Na scéně obzory.
Cestička.
Pád světla z vyhaslého domu,
Poušť,
Hvězda světla pro pár dalších dní.

Krásný
Krásný se štěstím,
ošklivý s neštěstím,
vidět ho mohou slepí.

Velké světlo
Pojď, stoupej. Brzy tě ta nejlehčí pera, ti potápěči vzduchu, budou držet pod krkem. Země nese jen to potřebné, tvé zvláště pěkné ptáky a úsměv. Místa tvého smutku kryje krajina stejně jako stín lásku. Chvátej, utíkej. Tvé tělo je rychlejší než tvé myšlenky, ale nic, slyšíš? Nic tě nepředhoní.

Jediněčná
V jejím těle odpočívala
Malá sněhová koule barvy zřítelnice
Na ramenou ji naskočila
Skvrna mlčení, skvrna růže
Ukrývající svatozář
Její ruce a zpívající pružná klenba
Drtily světlo

Zpívala dlouhé minuty aniž usnula.

Básně
Srdce na stromě, jen ho utrhnout,
úsměv a smích, jemný smích zpoza zmyslu.
Poražený, vítězný a čistý jak anděl,
vysoko, se stromy letí k nebi.

V dálce naříká kráska, toužící po boji,
ale nemůže už, pod kopcem se chystá spát.
Ať už je nebe smutné či průzračné,
nelze ji vidět a pak nemilovat.

Dny jako prsty zaťaté v pěst.
Uschlé květy, ztracená zrna.
Letní vedro čeká na velké jinovatky.

Okem ubohého mrtvého, malovat porcelány.
Hudba, nahé bílé ruce
větry a ptáci se spojují – nebe se mění.

Mimo jiné

Ve stínu stromů
Jako v čase zázraků,

Mezi lidmi
Jako nejkrásnější žena,

Bez lítosti, bez studu
Opustil jsem svět

- Co jste viděli?
-Mladou ženu, velkou a krásnou,
V hluboce vystřižených černých šatech.


Nahota pravdy

„Vím to jistě.“

Beznaděj nemá křídla
Ani láska,
Nemají tváře,
Nemluví,
Nehýbám se,
Nedívám se na ně,
Nemluvím k nim,
Stejně však živý jako má láska, jak má beznaděj.

Noc
Polaskej obzor noci, hledej srdce černého gagátu, opět svým tělem kryjící svítání. Dal by tvým očím nevinné myšlenky, plameny, křídla a zeleň, které nevynalezlo ani slunce.

To co ti chybí, není noc, ale její síla.

Zrcadlo chvíle
Odhání den,
Předvádí lidem výmluvné obrazy jejich vnějšího zdání,
Bere jim možnost rozptýlení
Je tvrdé jako kámen,
Beztvarý kámen,
Kámen pohybu a pohledu,
Jehož třpyt odhalil faleš všech masek a brnění.
To, co je v ruce, odmítá mít její tvar,
Co bylo pochopeno, už není.
Pták splynul s větrem,
Nebe se svou pravdou
A člověk se svým bytím.

Krásná a stále stejná
Tvář v konci dne
Kolébka v mrtvých listech dne
Kytice nahého deště
Každé ze sluncí ukryté
Každý z pramenů na dně vody
Každé ze sluncí ukryté
Každý z pramenů na dně vody
Každé zrcadlo zrcadel rozbité
Tvář na váhách ticha
Oblázek mezi oblázky
Náboje v pracích posledních záblesků dne
Tvář podobná všem zapomenutým tvářím.

Liják
Krásnou bez pevné země
Bez parketu bez střevíců bez rób
Vedu tě nikam

Ztracená zahrada
Tato zahrada vedla do moře
Jako výstřih karafiátu
Bylo to jako když teče voda
A v tom si člověk představoval les

Její srdce sálalo mořský vzduch
Klidnými záhony
Její květy stoupaly krokem listů
Ke kořenům něžného dne

Tato zahrada vedla k zemi
Její něžnosti vážily tak málo
Že cestičky jimi zářily
Samozřejmě a stále

Škála budoucích plánů
Nabízela se k vidění
A slunce v barvě dubna
Živilo toto rostlinné nebe.


Nejsem sám

Plná
Lehkých plodů na rtech
Ozdobná
Tisíci druhy květů
Slaná
V náručí slunce
Šťastná
Z jediného důvěrně známého ptáka
Nadšená
Z jediné kapky deště
Krásnější
Než jitřní nebe
Věrná

Hovořím o zahradě
Sním

Ale miluji opravdově

Smrt
Smrt přišla docela sama, odešla sama
a ten, kdo miloval život, zůstal také sám.

Na dně srdce
Na dně srdce, na dně našeho srdce pokračuje jeden krásný den, krásné světlo tvých očí. Pole, léta, lesy, řeka. Řeka oživující vzhled kopců. Naše láska je láskou života, pohrdáním smrtí. Je rozporným světlem, trpícím, věčným plamenem. Na dně našeho srdce překračují tvé oči všechna nebe i jejich noční srdce. Šípy radosti, zabíjející čas, zabíjejí naději a lítost, zabíjejí nepřítomnost.
Život, jen život, lidská podoba kolem tvých jasných očí.


„Květ budoucího ovoce rozsvěcuje mou zahradu, stromy okrasné a stromy ovocné. A já pracuji a já jsem sám ve své zahradě. A slunce temným ohněm pálí mé ruce.“


Následky snů
Hrad obstupoval město. Dole se lidé měli rádi. Vzhledem k nezbytné zášti měli vždy při sobě meč.
Život, děd, otec a syn, tři muži, zřejmě, určitě, jistě. Stíny bez stínů. Slunce započalo svou procházku na náměstí. Rostliny a další věrní doprovázeli jeho zpěv.
Mraky na hlavě a nohy v prachu. Vyroste?
My, my jsme byli ve stínu andělů, stará lásko....

Promluva
Jsem jednoduše krásná a to je štěstí
Kloužu po střeše větrů
Kloužu po střeše moří
Jsem už sentimentálni
Neznám už šoféra
Nepohnu už hedvábím zrcadel
Jsem nemocná květina a oblázky
Miluji to nejvíc nepochopitelné
Miluji tu nejvíc nahou s úskoky ptáka
Jsem stará, ale tady jsme krásná
A stín sestupující z hlubokých oken
Šetří každý večer černé srdce mých očí.

Řeka
Řeka, kterou mám pod jazykem
Voda kterou si neumím představit, má malá loď.
A spuštěné rolety, mluvme.

Mimo
Chvějící se slunce
Prázdné znamení a znamení vějíři orloje
Hladké pohlazení nebeské ruky
Ptákům pootevírajícím knihu slepců.
A jedním křídlem za druhým mezi touto a další hodinou.
Kreslí obzor v němž se točí stíny.
Ohraničující svět když mám sklopené oči.

Rovnost pohlaví
Tvoje oči vrátily se z libovolné země
Kde nikdo nikdy nepoznal co je to pohledět
Do očí kráse a na kamenný svět
Na vodní tříšť na perly žhoucí temně.

Na stopu nahého kamení a bez kostry má socho
Lesknoucí se slunce nahradí ti zrcadlo
A jestli se ti zdá že večer zapadlo
Tak proto že máš hlavu zavřenou socho

Povalená láskou a mou divošskou lstí
Jen mou ztuhlou touhou podepřít se nech.
Zmocním se tě bez boje má představo
Zkušená a přece spoutaná v mých slabých okovech.

Konec okolností
Kytice celá už rozpadlá spaluje kohouty vln
A všechna pera neřesti
Září v noci a v moři oblohy
Až za obzorem, až za zeměpásem
Poprvé trosečníci dělají to, co jim nepomáhá
Všechno spolu souvisí, nic není samo o sobě.


"Vrátit se do města sametů a porcelánů, v němž okna budou vázami, ve kterých květiny, poté, co opustí zemi, ukáží světlo takové, jaké je.
Vidět ticho, políbit ho na rty a střechy města budou krásnými melancholickými ptáky s vyzáblými křídly.
Milovat už jenom jemnost a nepohyblivost se sádrovým okem, s perleťovým čelem, s nepřítomným pohlede, s živou tváří, s rukama, které aniž zavřené, drží vše na svých vahách, nejspravedlivější na světě, neměnné, vždy přesné.
Lidské srdce se už nebude červenat, neztratí se, vrátí se zpátky ze sebe sama, z celé věčnosti."

Není to první kámen domu, o němž si snila. První prach přece nepadl na paláce, které jsme podepírali. Byla v nich dvojitá okna pro nás dva, věčná světla a mohutné noci, sentimentální.

Vroucí vzpomínka
Kdosi se tam velmi smutně zasmál
Zastavily se kyvadlové hodiny
jakési divoké zvíře bránilo svá mláďata.
Tajemná zasmání v agónii
Tolik nahoty zesměšňující svou bledost
Zesměšňující
Čestné oči majáků trosečníků

Křehká a bolestná a na rameni poznačená
Pěti prsty které ji měly.

Pláž
Všichni si dlužily něžnou nahotu
Nebe vody vzduchu a písku
Všichni zapomínaly na svůj vzhled
a že si slíbili vidět jen sami sebe.

Nespavost
Pomalu jsem ustupoval. Stal jsem se nečinným, neproduktivním, stal jsem se nehmotným, neviditelným, nepochopitelným. Ještě tuto noc na mě padalo slabé světlo, pak už to byl hrob, vyzdobený kořeny a lesknoucí se kostmi. Nikdo to netušil, nikdo tam za mnou nešel.

Oči
Mé oči, ty trpělivé věci, byly pořád otevřené směrem k mořím, v nichž jsem se topil. Konečně bílá pěna doplavala k prchajícímu černému bodu.
Všechno bylo smazáno.


Celý život
Na počátku mých sil se má paměť
Třpytí celou svou vahou na trávě dětství
Pustá tráva tráva azurová bez lidského kroku
V níž dny bez dnů neponechaly noc.

Rozhraní
Náhlý korál zuřivosti z čekání
Lesy jsou v kleci a rosa je vypitá
Zášť zapomenu opojen budu čímsi jiným
Ale jaký je to život ruce v pěst z odloučení.


Sama
Všechno se rozhodne říká když se budí
Protože spánek mi dopřál přemýšlení
A má paměť je šťavnatým ovocem
Šťavnatějším než nové slunce
Sladce svítící na moji teplou postel

Paměť a trochu prázdna i kousek ticha
Krásné prázdno v němž legií je smrt
Srdce kousíčkem a čas rozptýlením
černé ticho vším co si protiřečí.

Budí se a její oči už nejsou
Dalekými ostrovy na obzoru těla
Jde se tam zpívá se tam směje se tam
Den dává roubík tichu

Svítání
Slunce plynoucí nad světem
Jsem si tím jist jako tebou
Slunce přivádí zemi na svět

Úsměv nad nocemi
Na nahé tváři
Spící ženy snící o svítání

Velké tajemství radosti
Toto podivné klání mlh
Které nám odnímá nebe a zemi

Ale které nás nechává jednoho druhému
Navždycky jednoho druhému v skutcích
Ty koho dobývám ze zapomnění

Ty kterou jsem chtěl mít šťastnou


Dát život
Byli takoví co žili v noci
Snící o hladícím nebi
Byli takoví co milovali les
A kteří věřili v hořící les
Vůně květin je už z dálky opájela
Kryla je nahota jejich touhy

Ve svém srdci spojovaly odměřený dech
S nicotou ctižádosti přirozeného žití
Rostoucího v létě jako ještě lepší léto

Spojovali ve svém srdci naději přicházejícího času
Z dálky už zdravícího jiný čas
S láskami houževnatějšími než prázdno

Docela malý kousek spánku
Navracel je budoucímu slunci
Trvali, věděly, že život nepřestává

A jejich temná přání plodila světlo



Má lásko tak lehká
Nabíráš tíhu utrpení!


Má mrtvá žijící
V mém smutku se nic nehýbá
Čekám a nikdo nepřijde
Ve dne ani v noci
Nikdy už nebudu tím kým jsem byl

Mé oči odešly od tvých očí
Ztrácejí svou sebedůvěru ztrácejí své světlo
Má ústa odešla od radosti
A od smyslu lásky a od smyslu života
Mé ruce odešly od tvých rukou
Mé ruce umožňují všemu unikat
Mé nohy odešly od tvých
Nepůjdou kupředu není už cest
Nepocítí už mou tíhu ani odpočinutí

Bylo mi dáno vidět můj život končit
S tvým
Můj život ve tvé moci
O níž jsem si myslel že je nekonečná

A budoucnost má jediná naděje je můj hrob
podobný tvém obklopen lhostejným světem

Byl jsem ti tak blízký, že je mi s jinými zima



Fénix
Jsem na tvé cestě posledním
Posledním jarem posledním sněhem
Posledním bojem proti smrti

A jako nikdy vysoko jsme i nízko

Od všeho něco je v naší hranici
Jabloně i úponky sosen
Také však květiny silnější vody

Bláto a rosa

Plamen pod nohama plamen nás věnčí
U našich nohou odlétají
Hmyz ptáci a lidé

Ti kteří letí chtějí usednout

Nebe je jasné země tmavá
Dým stoupá k nebi
Nebe ztratilo všechny své ohně

Plamen však zůstal na zemi

Plamen je mračnem srdce
A větvemi krve
Zpívá naši píseň

A rozhání mlhy naší zimy

Noční a v hrůze plál smutek
popela kvetoucího v radosti a kráse
Pořád točím záda k západu slunce

Všechno má barvu červánků

Věrný
Náš domov je teď tichá víska
Tam dlouhá a tvrdá cesta táhne se
V místa, kde krev a slza tryská
My čistí jsme
Noci jsou poklidné, vlahé
a celou bytostí
Milenkám věrni jsme věrností
Nejvzácnější : nadějí v život

Abych tu žil
Oheň jsem rozdělal, když blankyt mě opustil
Oheň, aby mi mohl být přítelem
Oheň, aby mne uvedl do zimní noci
Oheň, abych líp žil

Dal jsem mu, co mi dal den
Lesy, keře, obilní lány, vinice
Hnízda i s ptáky, domyi s klíči,
Brouky, květiny, slavnosti, kožešiny
Žil jsem jen v praskotu plamenů
Jenom ve vůni jejich žáru
Byl jsem jak loď jež se potápí
v zavřené vodě
A jako mrtvému patřil mi jediný živel

Koupající se od úsvitu do šera
Téhož dne odpoledne. Lehce se pohnula, i písek a moře se lehce hýbají.
Obdivujeme se řádu věcí, řádu kamenů, řádu světla, řádu času. Co však se stínem jenž mizí, a co s tím bolestným živlem jenž mizí.
Navečer vznešenost nedílně patří tomuto nebi. Vše se tu choulí do ohně, který dohasíná.
Navečer moře už pozbylo světel a ty jako v pradávných dobách bys mohla v moři spát.

Svítá
Spát, s lunou v jednom a se sluncem v druhém oku. S láskou v ústech s krásným ptákem ve vlasech. Vyšňořená jak pole, lesy, silnice a moře. Krásná a vyšňořená jak cesta kolem světa. Jen prchej krajinou. Mezi větvemi kouře a všemi plody větru.
Kamenné nohy v punčochách z písku. Uchopená v pase a za všechny vlnivé údy.
A s výrazem starosti ve změněné tváři.

Milenka
Zpříma stojí mi na víčkách
a vlasy má smíšený s mými
Má tvar mých rukou
Má barvu mých očí
Do mého stínu se propadá
Jako do nebe kámen
Oči má stále dokořán
A nedá mi chvíli spát
Když v plném světle sní
Mizejí všechna slunce
A směju se, propukám v pláč
Mluvím a nevím proč a nač

Pronásledování
Pronásledován temnými sály
V růžovém nebo modrém zámku
Noc třpytivá uprostřed sloupů
Noc zářivá uprostřed zlatých lamp
Vše dovoleno je v noci
Budu ten kdo zabíjí
Nebo ten kdo je zabit?


Slovo o lásce
Naše mlčení umlčí bouři
Umoudří hlubinné listí.
Mám v rukou dvě opuštěné ruce
Ta loď se navždy topila do mlhy
Kdo čas od času říká nenávist
Krok za krokem říká láska
S očima živýma svrchovaná a nevinná se smála
S lehkými prsy všemu se smála
A moře rozválo písek jejího trůnu

Leonard

Nemusíš mě milovat
Nemusíš mě milovat
jen proto
že jsi součtem žen
které jsem kdy chtěl
Narodil jsem se abych ti byl v patách
Noc co noc
i když jsem jen množinou mužů kteří tě milují

Potkávám tě u stolu
Držím tvou zaťatou ruku
ve velebném taxíku
Probouzím se sám
s rukou na tvé nepřítomnosti
v hotelu Odříkaní

Všechny tyto písně jsem napsal pro tebe
Zapálil jsem červenou a černou svíci
ve tvaru muže a ženy
Spojil jsem kouř
dvou pyramid santalového dřeva

Modlil jsem se za tebe
Modlil jsem se abys mne milovala
Modlil jsem se abys mne nemilovala

Prosby
Slepý tě miluje svýma očima, hluchý svou hudbou
Nemocnice, bitevní pole, mučírna ti slouží s nesčetnými prosbami. Za této zcela obyčejné noci, tak snesitelné, tak hojné na vážné kratochvíle, dotkni se tohoto bezcenného inkoustu, tohoto hanebného díla.
Pronikni mnou z velikých výšin tvé krásy.

Na krku jsem nosil medailon
Na krku jsem nosil medailon
s Pannou Marií
Vždycky jsem byl otrok
Zahrávej si se mnou napořád
Paní světa
Drž mě pevně
Drž mě v kuchyni
Drž mě daleko od politiky



„ Kdo mohl předvídat,
že srdce stárne
tím jak se jiných
srdcí dotýká.“


Vítej v těchto verších
Vítej v těchto verších
Vede se tady války
ale já se postarám o tvoje pohodlí
Nevšímej si mých řečí
jsem jenom nervózní
Copak jsem se s tebou nemiloval
když jsme studovali nauky Východu
Ano dům vypadá jinak
vesnici brzo zaberou
Odstěhoval jsem všechno
co by mohlo sloužit nepříteli
Jsme sami
dokud se časy nezmění
a ti kteří byly zrazeni
se navrátí jako poutníci do této chvíle
v níž jsme se nepoddali
a nenazvou tu tmu poezií.



„ Udržuj ten oheň.
Udržuj ten oheň.
Tvé tělo je svaté.
Nevěř v pravdu.
Pravda je tak nepatrná
ve srovnání s tím
vším, co musíš udělat.“

Nemohu uvěřit
Nemohu uvěřit
tomu co se říká
že jsi nenabídl přístřeší ubohému
že jsi neposkytl
oporu slabému
Je to pravda
Je to pravda
že jsi neposkytl přístřeší ubohému
a je pravda
že sis v hloubi srdce
myslel že jsi lepší?
Jak teď můžeš odčinit
jak můžeš odčinit
ten zločin proti lásce?
Musíš
nám dát své požehnání
Musíš nám dát svou sílu.




„ Jsem anděl pomsty.
To květiny a hory
mléčná odpoledne dětství
všechno to nevinné a opuštěné
mne jmenovalo
andělem pomsty“


Nechával jsem tvé myšlenky
Nechával jsem tvé myšlenky, aby do mne vstupovaly
z osamění
Byl jsem dům pro tvé představy
ale znovu už nedokážu
Nechoď po svém stínu
Nešlap na své koště
Chci udržovat tvůj stín v čistotě


Láska je oheň
Láska je oheň
Spálí každého
Zohyzdí každého
Je to způsob jak se svět omlouvá
za svou šerednost.


Zde jsou dvě kostky mýdla
Zde jsou dvě kostky mýdla,
vůně mandlí,
jedna pro tebe a jedna pro mě.
Přichystej koupel,
jeden druhého budeme omývat.

Jsem bez peněz.
Zabil jsem drogistu.
A zde je miska s olejem,
tak jako v Bibli.
Ulehni do mých paží,
učiním tvé tělo lesklým.

Jsem bez peněz.
Zabil jsem voňavkáře.

Pohlédni oknem
na obchody a na lidi.
Řekni, po čem toužíš,
do hodiny to budeš mít.

Jsem bez peněz.
Jsem bez peněz.


„ Učiň mé tělo
ambrovým jablíčkem pro červy
a mé duši
dej vůni hřebíčku.
Po zkaženém sabatu
kéž nezůstane pach.
Ochraň má ústa
od falešné řeči.
Provázej svého kněze
od hrobu k vinici.
Ulož ho nízko
kde vzduch je sladký.“


Když se tahle Američanka
Když se tahle Američanka
s rozžhavenými stehny v přiléhavých kalhotách
přežene kolem mého stolku.
Jako nelítostný mongolský kmen,
město je vypleněno
a křehké staleté budovy
šplíchají do ulice
a já mám vypálené oči
za ty čínské dívky z výšivek, dnes už staré
a tak nepatrné mezi řídkými borovicemi
na těch nesmírných krajinách,
že odvrátíte-li hlavu
ztratí se na celé hodiny.


Dopis
Jak si vyvraždila svou rodinu
mne vůbec neleká
když tvá ústa putují po mém těle

A přitom znám tvé sny
o městech v rozvalinách a pádících koních
o slunci jež se příliš přibližuje
o nikdy nekončící noci


ale vůbec mne to neleká
když ležím vedle tvého těla

Vím že venku zuří válka
že ty vydáváš rozkazy
že někdo rdousí děti a stíná vojevůdce

Ale krev mne vůbec neleká
když neposkvrní tvé tělo

Chuť krve na tvém jazyku
mne neděsí
když ti nořím ruce do vlasů

Nemysli si že nevím
co se stane
až budou vojáci pobiti
a běhny vyhlazeny mečem

A tohle píšu jen abych tě oloupil
až jednoho dne moje hlava
bude viset a krvácet s ostatními vojevůdci
na bráně tvého domu

pochopíš že jsem to všechno věděl
a vůbec mne to nelekalo.


Dar
Ticho říkáš mi
je míru duše blíž než básně
kdybych ti ale darem
ticho přinesl
(protože já ticho znám)
řekla bys
Tohle není ticho
jen zase jiná báseň
a vrátila bys mi je zpátky.


Tak dlouho
Tak dlouho
neslyšel žádnou hudbu
neviděl žádnou krajinu
Zabil tři lidi
v temnotě své chtivosti
Déšť mu nebyl ku pomoci

Jděte dál
co vám nabízím není žádná vize
je to jeho pravda.


Angelika
Angelika stojí u moře
Cokoli co říkám je příliš
hulvátské pro její rozpoložení
Budu muset přijít znovu
za milión let
se skalpelem svého
bývalého života
v ruce

Vrátila se na pláž hledat klíč od pokoje, který tu prý asi upustila. Běžel jsem jí říct, že dveře jsou otevřené. Zastavil jsem se na rozhraní písku. Slunce zapadalo. Lhala o tom klíči, aby mohla vypadnout od rodiny. Stála před sluncem. Proměnila se v ryzí pozornost.
Mé srdce potřísnil toužebný neklid. Poklekl jsem, vzpomínaje na opeřenou helmici i štít, a na to,jak jsem zradil své poslání lpěním na slávě udělených poct a vyčerpal svou sílu chvástáním a chtíčem, když jsem se schovával za umělcovo alibi.


Proto píšu
Proto píšu
abych udělal něco
tak krásným jako jsi ty
Když jsem s tebou
chci být takovým hrdinou
jakým jsem chtěl být
když mi bylo sedm
dokonalým chlápkem
Zabijákem


Padá sníh
Padá sníh.
V mém pokoji je nahá dívka.
Prohlíží si vínový koberec.
Je jí osmnáct.
Má rovné vlasy.
Nemluví žádným montrealským jazykem.
Nemá chuť se posadit.
Nenaskakuje jí husí kůže.
Slyšíme bouřku.
Zapaluje si cigaretu
od plynového sporáku.
Odhazuje dozadu své dlouhé vlasy.


Je to jen město, miláčku
Je to jen město, miláčku,
kterému každý říká New York.
Nemohu se vzdálit
od míst, kde se setkáváme.
Nedokážu si tě spojit s ničím jiným
než sám se sebou.
Polovina přístavu krvácí.
Vzdal bych se všeho pro tvou lásku
a nevím ani, co obnáší,
ale jediný pohled do ní
mne ochromuje jako nějaké kázání.
Pokud se připravujeme na jinou lásku,
jaká bude?
Začínám tušit,
v čem jsem se stal odborníkem.
Polovina přístavu krvácí,
ta polovina, do kterého chodíváme spát.


Potkal jsem tě
Potkal jsem tě
vzápětí po tom co smrt
doopravdy zesládla
byla jsi tu
čtyřiadvacetiletá
Johanka z Arku
Následoval jsem tě
celým svým uměním
vším co mám
Ty víš že jsem bůh
který potřebuje tvé tělo
který potřebuje tvé tělo
aby mohl zpívat o kráse
tak jako nikdo
nikdy předtím
jsi moje
jsi jedna z mých posledních žen.



„ Před nimi jsi byl zuřivý
jako sny jejich dávného Boha.
Smetl jsi jeho tělo
jako desky zákona.
Vyhnal jsi je z chrámových lavic.
Tvůj bič na jejich bedrech
byl počátek trampot.
Tvé trny v jejich srdcích
byly koncem lásky.

Navrať se do našich knih.
Ozdob Zákon lidským výkladem.
Nevzývej okázalou smrt.
Tolik zbývá k vysvětlení –
zázraky zatemnily tvou krásu....“


Zpívá tak líbezně
Zpívá tak líbezně
pražádná touha není
v jejím hlase
Zpívá si pro sebe
říká nám všem
že jsme nebyli vyvoleni.


Hrozba
Toto je hrozba
víš co je hrozba
nemám soukromí
spácháš
sebevraždu
nebo skončíš
jako já


Dali pod zámek muže
Dali pod zámek muže
který chtěl ovládnout svět
Hlupáci.
Dali pod zámek toho
nepravého.


Tuto píseň tvořím pro tebe
Tuto píseň tvořím pro tebe
Pane světa
který máš všechno
na světě –
kromě této písně.



Je dobré posedět s lidmi
Je dobré posedět s lidmi –
Kteří jsou vzhůru dlouho do noci
Spláchnout tvé jiné domovy
a jiná jídla co jsi nechala na talíři
jedině káva a pianistova cigareta
a písnička Tima Hardina
a ta píseň v tvé hlavě
tě vždycky přiměje zůstat.


Je tu kulka, ale není tu smrt
Je tu mžení, ale není smrt.
Je tu objetí, ale není tu smrt.
Je tu západ slunce, ale není tu smrt.
Je tu hnití a nenávist a ctižádost, ale není tu smrt. V této knize není smrt, a proto je to lež.


„Když vítr a jestřáb se potkají,
co jim pak zůstane?
Tak ty a já se potkáme, odvrátíme
se, usneme“

„Jak mlha zanechá jizvu v pahorku
temném zeleném,
tak moje tělo nezanechá jizvu
na těle tvém“
„Jak mnohé noci vydrží bez měsíce a hvězd
tak i my musíme
vydržet své odloučení snést.“


Smrt muže, který patřil jedné ženě
Muž, co ho chtěla odjakživ.
se houpal na niti.
„Já neznala, jak moc tě chci“
mu přišla sděliti.
On svaly měl jak Herkules
však formu ubohou
„Ach, drahý, pozdě přišla jsem“
mu štkala u nohou.
„U mužů příštích neuzřím
takovou tvář jak tvoji.
Takových paží neshledám už
v lásce ani v boji.
A jak vše na něm ctnostné
již do pekel bere zvrat,
na sebe vzala vše, co zbylo
z milencových ztrát.

Teď pán téhleté krajiny
si stoupl ve vší kráse
s vrabcem svatého Františka,
kterému kázat má se.

Ona jen kývla na stráže
zbožného jeho chvění.
„Mezi nohama“ řekla:“tě
naučím osamění.“


On nabídl jí orgie
v pokoji zrcadel
bezpečí slíbil za to,
co z jejího lůna chtěl
Své tělo na hrot přitiskla
Železné ostré lžíce
rituál krve zhatila
ti cesty do Měsíce.

Vzala mu jeho mysli slavnou
Orientální tresť,
alibi srdce temnoty,
za nímž jen mamon jest.
Vzala jeho blond madonu
a víno klášterní.
„Zabavím všechno, co je tu,
i prostor duševní.

On zkusil postoj zaujmout
tam dole u trati.
Ona prý: „Touhy um je pryč
a už se nevrátí.“
Vzala mu senát hospodský
krok, čapku do čela
způsoby ženské, selský knír
mu smíchem haněla.

Když jsem jej viděl naposled
to dychtil, tuze chtěl
naučit se, jak ženou být,
zatím však neuspěl.
Když jsem ji viděl naposled
se synkem bydlela,
co v její duši vložil klid
a radost do těla.

A tak ta láska skončila,
však všichni tušili,
že nechá nás to prázdnými,
dojme jen na chvíli.
Je to jak cesty ke hvězdám
jak výlet na Měsíc.
Když zajdete tak daleko, nechcete pak už nic.


Smrt muže, který patřil jedné ženě
Miláčku, bojím se že musíme dojít ke konci lásky.
nebo
Miláčku, bojím se, že budeme muset dojít ke konci lásky.


Žena jiného muže
Nyní v podobě ženy jiného muže.
Sedí u našeho stolu.
Drží svůj šálek v ranním světle.
Říká: Do života Ti vpletu tu,
které se nedokážeš přiblížit,
aby sis vytříbil svou lásku ke mně
Teď pohleď na mou krásu.

Takže teď ke mně přicházíš
v podobě té, které se nedokážu přiblížit
znaven tvým příkrovem světla
a tvým zahaleným památníkem u jezera.

Zjevuješ se mi ve spoustě lidí
jako měsíc skrze jizvy mraků
ale mezi námi kráčí Ocelová stráž



Takže ty teď ke mně přicházíš v podobě té, které se nedokážu přiblížit. Bereš na sebe příkrov těla. Sedíš u našeho stolu. Držíš šálek v ranním světle. Ona ti nevinně slouží. Uprostřed závisti mi říkáš: Teď pohleď na mou krásu. Jsem stále dokonalá. Nemůžeš se mne dotknout. Jsem ti tak vzdálená,jak jsem byla dřív.
Ach, lásko, bylas mi tak dlouho vzdálená, když jsem oškrabával boky své staré vize, abych našel zbytky tvé přítomnosti.
Tu v podobě dívky se závojem
tu ve zmatku mého srdce
Mezi námi kráčí Ocelová stráž
S tvým svetrem a tvou krásou a tvou cigaretou a tvými plány na dopoledne.



Kdyby se tak Iris
na mě usmála
z velikých výšin své krásy...